Moonchild

Nejdřív si říkáš, že jsi na nějaké fantasy záchranné misi, pak si začneš psát si do sešitu, jak se která věc ovládá, a nakonec jen koukaš na černou obrazovku a čekáš, až se něco stane. Moonchild je středně přátelská adventura z poloviny devadesátek, kde se prolíná RPG rozhodování s textovým průzkumem světa, který není náznakem grafický.

Hraješ v postapokalpytickém či fantasy světě — s jistotou si to není jasné — kde řešíš záhadu Měsíčího dítěte. Tvoje postava se potulujeLocationmi, sbírá předměty, hovoří s postavami a občas se dostane do boje. Systém není lineární, rozhodnutí ti otevírají či zavírají cesty. Zní to slibně, ale praxe je nudnější: hodně čumíš do textu, poměrně často se střetáváš s nejasnostmi v zadání a ovládání ti připadá jako psaní si poznámky na obálku od chleba.

Souboje fungují na principu tahu — volíš útok, obranu, kouzel. Není v tom žádná elegance ani taktika, spíš se chceš dostat ze střetu pryč. Bezpečnostní prvek hry spočívá v tom, že se musíš řádně připravit, aby ses neupal proti nějakému náhodně vygenerovanému creature. Grafika neexistuje — jen písmenka na obchodu a tvoji představivostí. Pro někoho je to čistota, pro druhého nudný průšvih.

Moonchild zapadá do kategorie her, kterým se říká „cult" především proto, že jich málo lidí hraje. Není to špína, ale není to ani něco, co by ti vyrazilo dech. Padesátá se devadesátkou měla spoustu pokusů o nonstandardní hraní, a tahle hra je jeden z nich — bez toho, aby se uměla dostatečně odpoutat od textové nudnosti své doby.

Pokud tě lákají staré textové adventury a máš trpělivost si je číst jako knihu (jen s více zvěšováním, které zásadě nekamení), Moonchild stojí za zkoušku v emulátoru či DOSBoxu. Očekávej ale pořádně zastaralé interface a hra, která chce, aby si jí dělal společnost ty, ne naopak.