Der Ring des Nibelungen

Výběr věcí, kterých si třeba ani neuvědomíš, až je ztratíš. Der Ring des Nibelungen z roku 1991 je takový těch podivných kousků, který se vejde mezi point-and-click adventury a textové příběhové hry, a přitom není ani jedno úplně. Německá produkce, která se drží motivů ze severské mytologie, ale zaměřuje se spíš na logiku a hledání správného pořadí akcí než na napůl otevřený svět klasických Lucasartů.

Hráš něco na způsob detektiva, který postupně odkrývá příběh Nibelungů přes scény, předměty a dialogy. Hra není akcí — je to spíš myšlenkový pochod. Klikáš na lidi, vybíráš věci, kombinuješ je a zkoušíš koukat tam, kde by to mělo něco přinést. Pointa spočívá v tom, že hru můžeš zrychleně prožít i pár hodin, ale jen pokud jsi si všímal všeho důležitého. Atmosféra je přitažlivá, ale už krátce po startu zjistíš, že jsi někde cocos minul a jdeš znovu. To je na jeden krát legrační, ale pak je to jen střílení do tmy.

Z dnešního pohledu je Der Ring des Nibelungen pověstným kazajícím se archiválem — nudný graf, kostra hry bez výrazného vizuálu, stejnorodá paleta barev. Ale právě to je zajímavé; neměl bych chuť se dívat na barvy, měl bych koukat na příběh a logiku. A tam to funguje. Slova jsou průhledná, dějiny se odvíjí s rozumem, jednotlivé scény mají váhu. Nejde o to, že je to hezké, ale že je to říkáno pěkně.

Všechna kouzla, která si vezmeš na cestu, musíš správně použít — zapomeň si koupit předmět a nebudeš ho mít později. Hra nenabízí ani hint ani reset. To znamená, že při první hře budeš tápat. Při druhé budeš vědět přesně, co a kdy. To je až neuspokojivě lineární, ale pro někoho to bude právě to čarující.

Dnes si ji zahraje jen ten, komu chybí určitý druh puzzle adventure a komu se nehodí žádné grafické zpracování. Webovému emulátoru se někdy daří dostát původní DOS atmosféře lépe než moderním remix verzím, takže když ji najdeš, nevadí se připravit na obraz jako hadr a zvuky jako z cínové plechovky. Stojí to spíš za návštěvu než za bydlení.