Pimeval Man

Zprvu jsem si myslel, že Primeval Man je nějaká edukativní cahoun o evoluci. Poté, co jsem ho spustil na Spectrumu, jsem věděl jen tolik: běháš po obrazovce, sbíráš věci a něco chce tvou krev. Přesná zápletka zůstala ukryta v mlhách osmdesátek.

Jde o platformer s prvky adventury, kde se točíš v jednoduchém světě složeném z obrazovek. Tvoje postava — někdo či někoco, který vypadá jako suk s nohama — se pohybuje po statických levely a snaží se obstát. Grafika je předimenzionální, barvy si hrají jen tak od sebe bez snahy vytvořit koherentní atmosféru. Na Spectrumu to byl běžný standard, ale i v polovině osmdesátek to vypadalo jako cvičný projekt někdy na střední škole programování.

Ovládání je to, co ochotně ignoruješ hned po první sekundě. Pohyb, skákání, sebírání itemů — všechno je trošku zpožděné, jako by tvůj cavemanský mozek komunikoval s procesorem přes telefonní drátu. Chybí ti feedback. Když něco sebereš, nevíš jestli se to počítá. Když skočíš, nejsi si jistý, jestli to byl chytrý tah nebo smrt na splátky. Hra tě toho zbavuje a radost z hraní s ním.

Primeval Man není zlá hra, je to jen zapomenutá. Neví, co chce být. Platformer bez nápadu, adventura bez příběhu, edukace bez vzdělání. V kontextu osmdesátek to byl jeden z tisíců pokusů čehokoliv; některé se ujaly, tento zůstal v prachu. Jeho jediný půvab je teď archeologický — není to hra, kterou bys hrál pro zábavu. Je to cihla v zdi, kterou zaklínadla démonů indie herního průmyslu někdy přestaly psát.

Když chceš vyzkoušet, jaké to bylo hrát cokoliv na osmibitovém Spectrumu bez jakékoliv garance kvality, tady máš to chvíli. V prohlížeči si ji spustíš zadarmo a neztratíš nic kromě pěti minut vědomí. Víc si nezasluhuje.