Pamatuju si, jak jsem v půlce devadesátek seděl nad mapou plnou šestiúhelníků a přesvědčoval sám sebe, že tohle je přece jenom hra, ne práce. Perfect General II mě vyléčil z tohoto omylu velmi rychle.

Quantum Quality Productions vydali tuhle tahovou strategii v roce 1994 a zasadili ji do konvenčního válečného prostředí s pěchotou, tanky a dělostřelectvem. Nic sci-fi, nic fantasy — čistá vojenská taktika na hexagonální mapě. Jedna strana útočí, druhá brání, a vítěz se pozná podle toho, kdo si drží klíčové body na konci tahu. Jednoduchý rámec, ale pod ním slušná hloubka.

Hra nabízí singleplayer proti AI i hotseat pro dva hráče u jednoho počítače. Hotseat byl tehdy zlatý — jeden člověk udělá tahy, druhý sedá na židli a kouká, jestli jsi neudělal chybu. A chyby se dělaly. Zásobování, terén, dostřel jednotek — to vše hrálo roli. AI nebyla hloupá, ale neprůstřelná taky ne. Pokud jste ji dostali do rytmu, dala se číst. Skutečné napětí přišlo vždy až tehdy, když naproti seděl živý soupeř.

Graficky šlo o typický DOSový taktický přístup — přehledné, funkční, žádná sláva. Rozhraní se naučíte za půl hodiny, aniž byste otevřeli manuál, což byl u her tohoto žánru v té době spíš luxus. Zvuky odpovídaly možnostem Sound Blasteru, tedy ano, slyšeli jste výbuchy a výstřely, ale hudba vás nepronásledovala ve snech. Vývojáři tvrdili, že hra vychází ze stolní hry, kterou sami hráli v kanceláři — a to je vidět. Má v sobě tu kompaktní naléhavost domácí partie, ne nafouklou ambici velké produkce.

Co zestárlo špatně? Především absence kampaně s příběhem a postupem. Série izolovaných bitev bez kontextu dnes působí úsporně až chladně. Hráči zvyklí na moderní strategie s tech stromem a diplomacií tu nenajdou nic z toho. A rozhraní, přestože logické, je prostě staré — klikání s přesností a trpělivostí 1994 se dnes musí člověk trochu připravit.

Dnes Perfect General II sedne těm, kdo mají rádi čistou taktiku bez ozdobných prvků — žádné suroviny, žádné stavění základny, jen pohyb jednotek a rozhodnutí pod tlakem. A hotseat i dnes funguje: stačí jeden počítač a kamarád ochotný sdílet klávesnici. Za tu hodinu, co taková partie trvá, si uvědomíte, že některé věci zestárly dobře. Jednoduchá pravidla, žádná ruka, která vám všechno vysvětluje, a výsledek, který záleží výhradně na vás. Přesně tak to mělo být.