Pakdream je jedním z těch her, které se snažily kouznout ve chvíli, kdy se kupodivu zapoměly. Rok 1993, MS-DOS, žádná sláva v médiích — a přesto byla. Má v sobě ten podivný kouzlo: není to nic revolucionního, ale také to není nic, co bys čekal.
Jde o puzzle-akciovku, kde se pohybuješ po labyrinu a sbíráš věci. Struktura známá z osmdesátkových arkád — cíl je prostý, hraní o to zmatnější. Jsi v temnotě, orientuješ se podle zvuků a náznaků na obrazovce. Hra ti nedá mapu, nekřičí a neukazuje. Jen tě vypustí a čeká, co uděláš.
Ovládání je z doby, kdy se ještě experimentovalo. Pohyb podle čtyř stran, sbírání objektů, snaha vyhnout se nepřátelům nebo jim čelit — nic šílené komplexního, ale zároveň ne úplně intuitivní. Grafika je primitivní, zvuk přispívá víc než obraz. Právě ten zvuk dělá z Pakdreamu něco zvláštního: tóny, které tě orientují, zvuky nepřátel, cítíš, že se něco děje, i když nevidíš, co to je. Hraní je vyčerpávající spíš tím psychickým tlakem než skákáním po ovládání.
Dnes je Pakdream kuriozitou — jedním z tisíců her, které se narodily a zmizely, aniž by po sobě zanechaly hluboké vrysy. Nebyla revoluce, nebyla ani fenomén. Ale měla vlastní vůli. Není to hra, co se přidává do seznamů nejlepších osmidesátek a devadesátek. Je to hra, kterou najdeš v archivu a pomyslíš si: no jo, tohle existuje a prostě je tady.
Kdo by si ji měl zahrát? Spíš příležitostný archeolog, než běžný hráč vzpomínek. V prohlížeči je dostupná, hra trvá chvíli, a když si ji zahraješ, pocítíš ten chlad devadesátkového experimentu. Není to hra, kterou si zapamatuješ na celý život, ale pro chvíli tě podrží.
old