Magus - 2nd edition

Když otevřeš Magus bez jakékoli předchozí znalosti, co tě čeká, počítáš s něčím jako s Wizardry nebo Ultima. A pak zjistíš, že máš v rukou obskurní point-and-click RPG, jehož autory nikoho nezajímalo tolik, aby je oficiálně uvedli.

Jde o klasický dungeon crawler, kde vykreslíš si postavu, sestupiš dolů mezi podivné tvory a sbíráš věci. Hra se hraje z pohledu první osoby, pohybuješ se po čtvercové síti přesně tak, jak se to dělalo v osmdesátých letech. Menu je roztaženého přes spodní třetinu obrazovky, každý klik tě posouvá o jedno políčko. Tmavé barvy, pixelart, kterým se nedá moc říkat hezký — je to funkčně syrové, jako by někdo vzal šablonu z déle zapomenutého enginu a nahrál do ní obrázky bez větší snahy o styl.

Hraní je repetitivní, ale na svůj druh hypnotické. Klikaní se věnuješ skoro meditativně. Zvuky jsou minimální, občas nějaký tichý zvuk, když se střetneš se stvor. Dialogy nemají — встреtiš něco a buď se bijete, nebo si vezmeš kořist. Atmosféra není děsivá, je spíš přázdná. Zápasy jsou otázkou klikání na tlačítko útoku, čekání, až přebíhá animace, a pak znovu. Nejde o nic zvlášť chytré, ale chytá tě to. Level design je nudný, úrovně se moc neliší od sebe.

Magus patří k těm hrám, které by dnes nikoho nenapadlo dělat. Už v devadesátkách to byla okrajovka pro lidi, co si hráli všechno. Dneska se na ni podívá jen někdo, koho zajímá, jak se příliš často zapomínaný software z doby, kdy si vydavatelé ne všechno mohli dovolit řádně propagovat, vypadal. Ani Ultima to není, ani Wizardry. Ani to není dostatek zvláštní, aby mělo charakter undergroundu.

Pokud si ji pustíš v emulátoru nebo prohlížeči, budeš tím, kdo si chce zkusit něco vědomě zapomenutého. Hra se hraje, přesune tě někam hlouběji do dungeonu a zase tě dá ven. Hodiny ve sklepě, které tě nic nenaučí a nic ti nedají — s výjimkou podivného klidu a vědomí, že ses podíval na vzdálený západ videoherního vývoje, kde si mnoho lidí nepokládá otázky a dělá věci, jak jim stojí na mysli.