Lemmings 3D

Když si člověk vezme do ruky Lemmings 3D, čeká skoro určitě průnik do trojrozměrného světa těch malých zelených chlupáčů. Realita je ale jiná — v devadesátkách to byla vlastně docela odvážná sázka, kterak ze strategické puzzle hry z pohledu shora vyrobit něco, kde se pohybuješ v prostoru jako v adventuře.

Místo bekání stovek lemmingů najednou se tady potkáš s menší skupinou a pohled je úplně jiný. Jednoho z nich ovládáš přímo, skáčeš po platformách, sbíráš věci a snažíš se dostat tím správným místem ven. Fyzika platformu, která byla pro počítače z té doby solidní, tě občas zklame — lemming padá tím divným způsobem, někdy se nepohne tam, kde si myslíš, že by měl. Ovládání není zničující, ale není ani přirozené; cítíš, že ti hra občas maří záměry, i když máš dobrý plán.

Kde hra ztrácí, je právě v zápasu s kamerou. Trojrozměrný prostor vypadá rozumně, scenérie jsou barvité, ale orientace tě občas zaplete. Úrovně nejsou obzvláště dlouhé — to je spíš škoda. Bylo by zajímavé vidět, jak by se devadesátky popasovaly s rozsáhlejšími levely. Logiku úloh poznáš brzy, klikáš na věci, odemykáš dveře, posouváš kostky. Nic převratného.

Lemmings 3D je zajímavý jako pokus, nikoli jako výsledek. Když zmizely ty roztomilé miniaturní armádky a tím pádem i chaos a strategie, ztratila hra podstatu svého kouzla. Zůstal za tím hezký skákací puzzle, kterému ale chybí duše originálu. Dnes je to spíš zvědavostní kousek — podívat se, jak to někdo v padesáté dvanácté, co vědět nemusel, zkusil dělat jinak.

Zahrát si ji stojí, chceš-li vyzkoušet, jak to vypadalo, když se série pokusila o skok do třetí dimenze. Není to zločin, jen to prostě není důvod, proč bys se k ní vracel. Pro současného hráče to bude nudný midtier puzzle s archaickým ovládáním. Pro sběratele má ale svoji hodnotu — svědectví o tom, jak se experimentovalo v zlaté éře..