Ishido - The Way of Stones

Pamatuju si, jak jsem poprvé otevřel Ishido a čekal něco jako Mahjong — klikání, odstraňování párů, hotovo. Místo toho jsem hodinu zíral na desku a přemýšlel, proč mi zbývá čtrnáct kamenů, které nikam nepasují.

Ishido z roku 1990 je logická hra japonsky laděné estetiky, která se Mahjongu podobá jen na první pohled. Nehrajete s hromadou — stavíte na prázdnou desku. Kameny v různých barvách a vzorech pokládáte jeden po druhém, a každý nový musí sdílet buď barvu, nebo vzor s každým sousedem, ke kterému přiléhá. Čím víc sousedů zároveň splníte, tím lépe. Šest sousedů najednou je takzvané „six-way match" a ta chvíle, kdy se to povede, je jedna z mála v historii počítačových her, kdy jsem si doopravdy připadal chytře.

Ovládání je prosté — myší nebo klávesnicí, záleží na verzi — a pravidla pochopíte za pět minut. Problém je, že pochopit pravidla a hrát dobře jsou dvě naprosto různé věci. Hra vás nutí myslet dopředu, plánovat prostor, odhadovat, které kameny ještě přijdou. Hromada, ze které berete, je náhodná, takže každá partie vypadá jinak. Není tu žádný příběh, žádné úrovně, žádný boss. Jen deska, kameny a vy.

Co Ishido v devadesátkách umělo líp než spousta konkurence, bylo právě to oproštění. Žádná zbytečná omáčka. Grafika nebyla technický výkřik, ale vypadala uceleně — klidné barvy, čisté linie, nic co by rušilo. Hudba dělala přesně to, co měla: nenapadla vás. Dnes hra stárne dobře v tom smyslu, že logické jádro se nezměnilo a pořád funguje. Horší je, že bez jakéhokoli tutoriálu nebo nápovědy může nový hráč chvíli tákat, než pochopí, proč prohrál.

V prohlížeči si Ishido sedne každému, kdo hledá krátkou, soustředěnou partii bez nutnosti číst manuál na dvacet stránek. Ideální pro přestávku nebo pozdní večer, kdy nechcete střílet, ale chcete cítit, že mozek ještě funguje. Pokud vás baví abstrakt a japonská estetika vám nevadí, tohle je třicet pět let stará hra, která vás možná překvapí.