The Hexagonal Museum

Na Spectru bylo všechno buď logická hra, nebo střílečka. Hexagonal Museum porušuje toto neepsané pravidlo tím, že si prostě nevybere ani jedno. Místo toho tě postaví před obrazovku s tím nejlámaněji pojatým interaktivním prostředím, jaké si dokážeš představit.

Jde o puzzle, jehož podstata spočívá v manipulaci s šestihrannými dílky na plátně připomínajícím šachovnici. Pravidla nejsou jasná, návod chybí, a ty se tu točíš jako v temné místnosti a nahmatuješ si stěny. Úkol? Nejspíš přesunout kousky někam, kam patří, nebo vytvořit nějaký vzor. Muzeum v názvu je spíš taťka — jako by název označoval něco mysteriózního, co v samotné hře nenajdeš.

Na to, co je to vlastně zač, se dostaneš jediným způsobem: zkoušením. Klikáš, táhneš, sleduješ, co se stane. Spektrum v tom samozřejmě nepomáhá — displej je monochromatický, grafika více než skromná. Ale to není chyba, to je její specifika. Mnohem horší je, že hra sama netvrdí, zda jsi na správné cestě, nebo jestli jsi ji právě zepsal.

Hexagonal Museum připomíná ten druh starých počítačových experimentů, které vznikaly více méně omylem — když programátor věděl, jak rozchodit hardwar, ale měl nejasno, co s tím dělat. Není to hra, která by si vybavovala nějakou kultovní popularitu. Není to ani hra, která by se slavila jako skrytý klenot. Je to prostě... něco, co tam je.

Dnes na ni pohlíváš jako na artefakt. Zajímá tě proto, že je jiná. Zkusit si ji zahrát v prohlížeči má smysl jedině tehdy, chceš-li cítit, jak se musel cítit hráč devadesátek, když koukal na něco, co nedokázal pochopit. Tahle hra nezabavuje — fascinuje matením.