Campo de Minas

Když se v Česku řeklo Spectrum, řeklo se "tahle hra to snad ani neotevře". Campo de Minas je přesně takový kousek — kousek něčeho, co se to snažilo dostat na osmibytový počítač a na startu to urvalo.

Jde o jednoduchou minelomovku, kterou jsi v devadesátkách mohl najít jako bonus na magnetofonových sborkách. Cíl je názorný: odkrýj políčka, najdi miny, nepodletuj si na jednu. Zesnulý Minesweeper, kterého znal snad každý ze školních počítáčů, tady ale vypadal jako by to programoval někdo s třídou informatiky a ne vášní. Ovládání myší? Forget it. Kurzory, čísla, a dost.

Hraní samo je pomalounké. Každý klik čeká na odpověď hru, jako by počítač shromažďoval sílu z baterie. Pohyb po poli připomíná průchod bahnem. Grafika je střídmá: tma s bílou výplní, čísla bez nějakého lesku. Na Spectru jsi si samozřejmě nemohl stěžovat, ale i v kontextu té doby to byla spíš povinnost než zábava.

Zajímavé je, že taková jednoduchá mechanika se na osmibitovém hardwaru vůbec nemusela špatně hrát — jenže Campo de Minas zůstala pouhá funkční kopie. Bez jakéhokoli tahu, bez osobnosti, bez důvodu, proč si ji zahrát místo třeba Sinclairova Pendennyho nebo kteréhokoli jiného puzzlu.

Dnes ji zkusíš spíš ze snahy doplnit si historii než z chuti si zahrát. Je tu, existuje, funguje. Víc od ní čekat nebylo třeba ani v osmdesátkách.