Weasel Willy

Weasel Willy. Название zní jak název levné cigarety nebo hospodské hry na flippery, a přesně takový pocit vás při hraní čeká. Na Spectrumu se objevuje jako klasická platformovka s tím nejjednodušším možným receptem — postava se pohybuje, skáče přes překážky, sbírá věci a snaží se dojít na konec levelu.

Hra se zatím více netahá na scénář. Jste nějaký hrabáč Willy, asi se motáte po místnostech či střechách, kde vás čekají překážky, případně nepřátelé. Graphika je typická pro Spectrum — jednoduché, ostré sprity s přesahem, černé pozadí, v nejlepším případě nějaké ty barvy, které tu byla co dělat, aby to nehledalo úplně jako tužka na papíře. Zvuk? Pípnutí, které slušně irituje za chvíli — standart té doby.

Ovládání je přímé — pohyb, skok, možná sbírání věcí. Nic složitého, nic chytrého. Jenže právě tady se ukáže, proč Weasel Willy zůstal hluboko v archivech. Skok není přesný, pohyb odpovídá spíš než odpovídá — občas máte pocit, že s postavou bojujete víc než si ji užíváte. Chyba, která vás shodí do prohluby, bolí tím víc, čím méně předvídatelná je. A na Spectrumu byla fyzika postav často věda sama o sobě.

Dnes se na Weasel Willy dívá jako na kuriozitu. Není to špatná hra v tom smyslu, že by byla rozbitá — je to jen hra bez charakteru, bez toho, co by ji vyzdvihlo. Nebyla jako Jet Set Willy, nebyla jako Manic Miner. Byla prostě. Existovala a zmizela, protože existovaly lepší věci.

Pokud vás fascinují obsesi devadesátníků — kdo všechno se snažil vydělat na platformovkách na Spectrumu — je Weasel Willy zajímavá právě svou průměrností. Zahrajete si ji třeba dvacet minut, dojde vám, proč ji nikdo nepamatuje, a vraciete se k něčemu lepšímu. To je přesně to, co dělal každý, kdo ji měl v kazete.