Grid Zapper

Na Spectru měli rádi jednoduché věci, a Grid Zapper je jejich dokonalý učebnicový případ. Čtyřicátník, který si pamatuje, jak vypadal ten prásk, když se hra nahrávala z kazety, ví přesně, co ho čeká: několik minut bez velkých ústupů, jednoduchá myšlenka, která se opakuje do slasti nebo nudě.

Jde o střílečku v nejprimitivnější formě. Hrubo řečeno: máš posuvnou řadu, která se pohybuje po mřížce, a tvůj úkol je odstranit objekty dřív, než si to rozmyslíš a nebudeš mít chuť pokračovat. Žádné příběhy, žádné sekvence. Jen você, mřížka a vědomí, že za chvíli bude stejné kolo znovu.

Mechanika je tak suchá, jak jen může být — pohyb a střelba, nic víc. Spectrum mělo limity a tuhle hru to ani neomezilo, protože ani nevstupovala do ambicí. Hraje se to krátce, až do té chvíle, kdy si člověk uvědomí, že hra v podstatě dělá pořád totéž. Ovládání funguje, grafika je to, co vidíš — pixely na černé ploše — a zvuky jsou právě takové, jaké by měly být na Spectru v téhle kategorii. Nikdy se neštěkneš, že by to bylo nekontrolovatelné, ale také si nepamatuješ, že by to bylo nějaké větší potěšení.

Grid Zapper není hra, kterou by si lidé pamatovali jako nějaký mejlstoun. Ale patří do té velké vrstvy her na Spectru, které měly svůj účel — ztratit chvíli času v osmdesátých nebo začínajících devadesátých letech. Nebyla to selhání, nebyla to tragédie, byla to jen další možnost, co si dát do stroje, když skončil něco slavnějšího.

Dnes to vypadá na emulátoru stejně pracovitě jako tehdy. Není důvod si ji znovu hrát, pokud není důvod vůbec si přejet starý Spectrum. Ale je to přesně ta hra, která vykouzlí úsměv tomu, kdo si jí hrávaně pamatuje — ne proto, že by byla dobrá, ale proto, že si jí pamatuje vůbec.