Wham!

Kdyby se dalo měřit zábava v jednotkách hlasu, co vydá člověk, když si vezme do ruky ovladač a bez přípravy se vrhne do ničeho nejasného — Wham! by byl rekordmanem. Nevíš, co tě čeká, počítač ti to nevysvětlí, takže jdeš po hmatu a koukneme, co se stane.

Wham! je jednoduché puzzle z druhé poloviny devadesátek, kde se snažíš skládat obdélníky do herní sítě. Padají ti díly shora, ty je otáčíš a sesunuješ na místo — podobně jako Tetris, ale bez těch čtyřech typů tetrominek. Místo toho máš různě dlouhé pruhy a musíš je zaklínovat tak, aby vyplnily řady. Když se ti podaří doplnit řadu nebo sloupec od kraje k okraji, zmizí. Není tam čas, není tam stres, je to čistě logická hra o usazování bloků a čekání, že se ti sejde sestava, kterou potřebuješ.

Ovládání je přímé — otáčí se levou a pravou klávesou, padání se ovládá šipkami. Grafika je příšerná, pixelová a bez osobnosti, jako by ji kreslil člověk, co se graphic designem teprve seznamuje. Zvuky jsou těch jednoduchých — pípání, dupnutí, ticho. Po chvíli si zvykneš a pak to přestane vadit. Hra tě vlastně z ničeho nehonuje — ani nezvyšuje tempo, ani se nespěchá. Sedí si a čeká. Ty si také sedneš a čekáš. Někdy se nic zajímavého neděje pět minut v kuse.

Na konci devadesátek byla podobných her legální průmysl — každá druhá CD-ROM obsahovala dvacet takových věcí, které někdo naprogramoval v pátek na zkoušku. Wham! je z té kategorie. Dnes mu říkáme casual, tehdy to byla prostě "hra, kterou si zahraješ, když nemáš chuť na nic složitého". Nezestárla špatně, protože vlastně nestárne vůbec — je to stejná věc na ekranu 1998 i dnes.

Pokud tě už nebaví Tetris a chceš variant, kde se čeká víc než se kouká, Wham! se podívat vyplatí. Není to špatně udělané, jen je to naprosto nezajímavé po deseti minutách. Spíš než "hrát" byste to měli chápat jako "dělat něco rukama, zatímco vaše mozek myslí na oběd".