Tommy's Manor

Existují hry, které ti při spuštění řeknou jasně: nepatř sem. Tommy's Manor to dělá už na titulní obrazovce, která vykukuje jako něco, co si děl člověk bez jakéhokoli didaktického vzdělání v oboru počítačové grafiky. Je to rok 1989, je to DOS, a je to zjevně soukromý projekt někoho, kdo si chtěl jentak vyrobit něco vlastního.

Hra tě vhazuje do nějaké nemovitosti a máš ji prozkoumat. Není tu vypravěč, není tu pointu, která by ti mohla být jasná z prvního pohledu. Klíčíš dveře, procházíš místnostmi, sbíráš věci. Herní engine připomíná jednoduché dungeony z velmi raných RPG her, jen bez dialogů a bez jakéhokoli důvodu, proč bys měl být tady.

Ovládání je to, co by se dalo čekat od takovéhoto artefaktu — šipky, něco na klávesnici pro manipulaci s věcmi. Není tu nic, co by ti dělalo radost. Grafika je bídná podle všech měřítek, hudba ti neuteče, je tam jen jakoby tišina s občasným zvukem, který by mohl být krokem nebo vrznutím dveří. Hra se chová, jako kdyby věřila, že samotný průzkum nemovitosti je dostačující zábava.

Co je na Tommy's Manor zajímavé, není samotná hranost — ta je vlastně nula. Zajímavé je, že takto něco vzniklo. V devadesátkách se rodily vášnivé projekty od lidí, kteří si kupodivu věřili, i když měli jen zlomek dovedností profesionálů. Toto je přesně to — svědectví o čase, kdy mohl téměř kdokoli s počítačem alespoň zkusit.

Dnes si ji zahrát nemá cenu. Není tu nic, čím by si tě chytla, žádná skrytá hloubka, žádné geniální řešení omezení doby. Je to prostě pokus, který skončil tak, jak skončil — málo a s nízkým sebevědomím výsledku. Ale pokud tě zajímá, jak vypadaly osobní projekty od nadšenců v osmdesátých letech, je to pozoruhodný kousek digitální archeologie.