Pim-Pam-Pum

Když jsem poprvé slyšel název Pim-Pam-Pum, myslel jsem si, že se jedná o dětinskej věc. Byl jsem přesvědčen, až do chvíle, kdy jsem se do ní podíval. Jednalo se o střílečku z pohledu shora, kterou v roce 1992 vydal někdo, komu se zjevně nechtělo ani své jméno napsat do kreditů.

Hraje se o nějaké chlapíkovi, který si může vybrat ze tří zbraní a snaží se přežít vlny nepřátel na jednoduše navržených mapách. Ambice jsou malé, ale jasné — běhej, střílej, nezemři. Jak jednoduchý koncept. Jak nudný výsledek.

Ovládání je pokřivené jak pijácký procházkař. Pohyb funguje, střílení funguje, ale kombinace obou je chaos. Není to zpoždění ani nedostatečné ovládání — je to prostě divné. Mapy jsou malé, nepřátelé jsou pomalí, a když tě zasáhnou, budeš koukat na game over. Bez milosti, bez života. Jediná výzva spočívá v tom snést nudné střílení po dobu, dokud si hra neřekne, že dost.

V roce 1992 bylo na MS-DOSu plno lepších střěleček. Bylo plno lepších všeho. Pim-Pam-Pum vypadá jako školní projekt, který se dostal do distribuce spíše omylem. Grafika je prázdná, zvuk bez osobnosti, gameplay bez zábavného jádra.

Dneska? Si ji zahraješ jen z archivního smyslu. Pokud si chceš užít retro střílečku ze staré školy, podívej se na Commando nebo Xenon. Tohle je ztráta času, i když čekáš nostalgie s benevolentním pohledem.