Oxyd 2

Když se otevřou dveře a ty stojíš uprostřed místnosti plné barevných kuliček, které se tě snaží rozdrtit, víš, že to nebude procházka. Oxyd 2 z roku 1995 není adventura ani střílečka — je to puzzle s vřelým srdcem fyziky a příliš chytrým mozkem na to, aby tě nechal v klidu.

Hraješ za kuličku, kterou ovládáš po obrazovce a sbíráš s ní páry stejně barevných diamantů rozesetých po úrovni. Zvuk, který se ozve, když je najdeš, je sám o sobě odměna — takové to drobné cvaknutí, které mozek zařadí do kategorie „správně“. Jenže mezi tebou a diamanty stojí gravitace, kolize a čas. Kuličky se tě pokoušejí srazit ze schodů, páry musíš sbírat v určitém pořadí, a není to vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Hra za tebe nemyslí — přemýšlet musíš ty. Každá úroveň je malý stroj, ve kterém se věci pohybují, padají a odrážejí přesně tak, jak fyzika nařídí. Není tu žádné tlachání, žádný tutoriál, jen tichý problém, který je na tobě, abys ho vyřešil. Ovládání je jednoduché, ale mozek bude pracovat na plný výkon.

V devadesátkách byla tahle hra pro mnohé objevem — důkazem, že puzzle nemusí být jen kombinování barev na ploše, ale může být miniaturní svět s vlastními pravidly. Dnes hra trochu drhne, grafika je ascetická až nudná, ale logika uvnitř zůstala netknutá. Nejde o vzhled, ale o myšlenku.

Oxyd 2 si pustíš, když chceš pít čaj a přemýšlet. Když chceš něco, co ti rozsvítí mozek, aniž by tě to utrápilo. Je to hra pro chvíle, kdy chceš víc než jen klikat. Je to hra pro ty, kdo si pamatují, že puzzle nemusí být hektický, aby z něj byl souboj se sebou samým.