IQ Master

Logické hádanky jsou v počítačích už od začátku, ale kde přesně leží hranice mezi hlavolam a nudou? IQ Master z roku 1992 si to zeptal taky a odpověděl si to postupně během desítek stejných obrazovek.

Jde o sbírku prostředků — krychle, trojúhelníky, čtverce, domečky. Dostaneš prázdné pole a sadu dílců. Cíl je jasný: poskládej je tak, aby se vešly do prostoru podle pravidel. Bez opožd se snaží cvičit prostorové myšlení. Žádný čas, žádný tlak, jen tichá soustředěnost. Klasika jako ta, kterou jsi znal ze sešitů v škole, teď na monitoru s DOS grafiku, která vypadá jako suchá, levná fotokopie.

Ovládání je jednoduché — zvolíš dílec, otáčíš ho, posouváš, pustiš. Nula vychytávek. Hra by mohla být zajímavá právě tím, že nevezme tvůj čas nějakým zvukovým potiskem nebo zbytečnými animacemi, ale po deseti úlohách si začneš uvědomovat, že hraje se pořád to samé. Barvy jsou šedé, zvuk chybí, nebo spíš existuje pouze jako bezvýrazné pípání. Srozumitelné, ale úplně anonymní.

Co si z toho odnášíš? Pro své období to nebyla bomba. Byla to funkční cvička do novin stylu logických her, která už v devadesátkách existovala v tisícerých variacích. IQ Master se nijak neliší, nepřináší nic, co by tě k obrazovce připoutalo déle, než je potřeba. Ale právě v tom je jeho omyl — chybí mu buď čas, Challenge režim, nebo aspoň nějaká osobnost, kterou bys si zapamatoval.

Dnes bys si to zkusil spíš ze zvědavosti, než aby ti to mělo něco dát. Pokud miluju čisté logické hádanky bez frází a bez zboru, třeba to bude právě pro tebe. Prostředí je tichý, nudný, ale spolehlivý. Není to špatně, jen prostě… to je všechno.