Dawgfight

Když se ti v tuhle ráno zobrazí animovaná psí morka v letounech, víš, že něco divného se chystá. Dawgfight je přesně taková hra — minimalistická střílečka z počátku devadesátek, kdy se experimentovalo se vším možným, a ne vždy s rozumem. Na PC v MS-DOSu ji vydal někdo, kdo měl chuť a představivost, ale asi ne příliš rozpočtu.

Ovládáš psy v letadlech a střílíš na sebe navzájem. To je vlastně všechno, co potřebuješ vědět. Nejde o nějakou hlubokou sci-fi zápletku — je to čistá, jednoduchá zábava typu bomba, cíl, střelba. Grafika je pixelová a nehladká, zvuky jsou čmáranice, ale to všechno patří k jejímu kouzlu. Hra z toho času, kdy se indie tworzbu dělalo doslova v garáži s tím, co se dalo.

Hraje se to pomocí klávesnice, pohyb letadla je pomalý a trochu tuhý — nic co by tě dostalo do extáze. Střílí se pokud možno na všechno co se hýbe, dochází ti munice a potřebuješ najít nová letadla nebo power-upy. Místy je přicházíš do situací, kdy si připadáš, že hra vůbec nevěří, že by ses měl bavit — překážky jsou zdánlivě náhodné, obtížnost skáče sem tam. Ale právě to je na tom dneska zajímavé — není tu snaha o vybroušenost, jen surová esence toho, jaké byly hry, když se je dělalo z vášně místo z designdoku.

Dawgfight je dnes spíš kuriozita než hit, který by ti vzal na řetěz. Stejně tak ji můžeš zahrát v prohlížeči bez větších očekávání, a tak tě překvapí, kolik legrace se do té jednoduché premisy vejde. Není to geniální, ale má v sobě ten nečistý kouzlo starých věcí, které se povedlo náhodou a jejichž autora by zřejmě už nikdy nenajdeš.