Combat - Conflict Simulation

Taktická střelba přes hromadu parametrů — to byl někdy sen. Combat: Conflict Simulation z roku 1985 patří k těm hrám, kde se víc čísel zobrazuje než animuje. Nejde o hru pro děti, co chtějí zábavu. Patří těm, co si rádi kreslí své jednotky a sčítají bonusy za terén.

Jde v podstatě o simulátor taktické bitvy na mřížce. Máš své jednotky, máš nepřítele, musíš ho eliminovat. Všechno vychází z čísel — vzdálenosti, pokrytí, přesnosti zbraní, morálky vojáků. Ovládání je čistě textové: zadáváš příkazy, vidíš výsledky, často v číselné podobě. Grafika je spíš náčrtková, aby se do pár kilobytů vešlo všechno potřebné. Sem patří i zvuky — minimálně.

Co dělá hraní zajímavým, je právě ta hloubka. Nejde o přímočaré klikání. Musíš myslet na pokrytí, na vzdálenost, na to, kde stojí tvoje jednotka a jak přesně bude střílet. Hra tě nevedle rukou — často si nejsi jistý, co se stane. To stará mechanika, která ti nedá poupravit simulaci, aby ti vyhýbala. Zároveň ale právě toto učiní hraní frustrující. Nejsou tam efekty, které by ti vysvětlily, proč tvůj voják minul v trybě, který měl být účinný.

Combat se z doby osmdesátek pyšní jedním: svou principiálností. Nevymýšlí si sypaniny ani spektákl. Je to důsledná simulace, která si vzala, co měla, a odmítla koukat doprava doleva. Zaostává však právě v tom, co games o deset let později zavedou — zpětná vazba, která hráči řekne, co se stalo a proč. Zde zůstáváš často v tísni a divíš se, co ty číslice chtěly říci.

Kdo si ji dnes zahraje? Především ti, co milují počítačové wargamy a nejdou jim na rozum ani pentagram v tabulce. Ti, kterým nevadí, že se hra tváří jako byrokrat. A možná i těch pár starších hráčů, co ji znají, a chtějí si přivodit halucinace z devadesátek, kdy se čekalo minuty na spočítání jednoho tahu.