Datador

Datador na Spectru je jeden z těch titulů, kterému se historikové her spíš vyhýbají. Nevíme ani kdy přesně vyšel, nevíme kdo to dělal — a právě proto má někdy větší šmrnc než ty pořádně zdokumentované klasiky. Jde o puzzle, v němž se pokoušíš rozmyslet, co se na obrazovce děje.

Hra tě hodí do abstraktního světa bloků, čar a transformací. Typické osmdesátkové prostředí ZX Spectra — skromné, často matoucí, kouzelné právě v té své nepřívětivosti. Cíl není na první pohled zřejmý, mechaniky se musíš naučit pokusem a omylem. To byl ostatně standard — manuál často chyběl nebo byl psaný tak nejasně, že užitečněji bylo koukat na obrazovku a chápat pravidla intuicí.

Datador hraje na presenci a logiku. Tlačítka ovládají transformaci prvků, jejich přesun nebo aktivaci. Není to akce, není to střílečka — je to mozkovina, kterou musíš rozluštit sám. Tempa si nebudou spěchat, detailů je málo, barvy střídmé. Obal s nějakou mlhou nebo abstraktním grafickým prvkem by tě zavedl do pasti falešných očekávání, takže bylo líp si nic nevymýšlet.

Takovéto experimenty nejsou sny na jednu noc. Zapomněly bych, kdyby se o nich nekřičelo v underground magazínech nebo na pozdějších webech věnovaných méně známým produkcím. Datador by mohl být buď skrytou perličkou — nebo také jen neuspokojivou hádankou, kterou si nikdo nepamatuje. Na Spectru bylo stovky her; z nich se staly legendy právě ty nejspolehlivější. Tahle tvář zůstala v mrákotě.

Pokud máš chuť na nezávazný puzzle bez instrukcí, bez skvělé grafiky a bez jistoty, co přesně se kolem tebe děje, máš tu příležitost. Dnešní hraní v prohlížeči je vzácná šance pozorovat, jak se autory z padesátého řady pokusy lišily. Ať už půjde o mimochodem geniální nápad nebo marketingové selhání — to zjistíš jen sám.