Cubitoid

Kostka padá, stavíš z ní zdi, a zase padá znovu. Cubitoid je puzzle pro Spectrum, které si nevybereš — ono si vybere tebe. Ne proto, že by bylo geniální, ale proto, že ho zkrátka jednou spustíš a ono tě pak nechce pustit.

Jde o skládání padajících bloků v duchu klasik, kterým razil cestu Tetris. Otáčíš tvary padajících kostiček, skládáš z nich řady, ty zmizí a shora padá nový materiál. Prostý recept, který na Spectru funguje. Grafika je to, co vidíš — pixelové čtverečky v živých barvách, nic neslibujícího, nic nepředstírajícího.

Ovládání je jednoduché až na dřeň, což na osmibitovém stroji s joystickem není chyba. Otáčíš, posouváš, pouštíš dolů. Hra se zrychluje s tím, jak líp hraješ a jak si na ni zvykáš, což znamená, že přechod mezi nudným začátkem a zoufalou fází přijde nečekaně. Spectrum je v tomhle žánru v silné pozici — základní mechanika tu nemá co ztratit.

Cubitoid se nehrnul do dějin, protože nebyl ani o krok dál než ostatní. Tetris ho později jednou provždy zastínil v boji o dokonalost a návykovost. Přesto tu zůstává jako důkaz, že se v devadesátkách puzzle hry tvořily spíš ze zvědavosti, co se stane, když si vezmeš jednu známou myšlenku a řekneš si: pojďme to vyzkoušet.

Dnes si ho zahraješ v prohlížeči a máš ho za chvíli za sebou. Není v tom selhání — je v tom poctivost. Hra ví, co chce, nedělá víc, než potřebuje, a skončí ve chvíli, kdy ji přestaneš chtít hrát. Přesně jak to mělo být.