Classic Axiens

Plevel mezi skvělými střílečkami na Spectru. Classic Axiens tě vrhne do vesmíru plného nepřátel, ale pak tě vypustí bez řádného návodu a s kontrolami, na kterých si můžeš zničit prsty. Jakoby hra sama nevěděla, co chce být.

Jde o vertikální shoot'em up — tvůj vesmírný hrot letí směrem vzhůru, nepřátelé padají dolů, ty je střílíš. Jednoduchá zápletka, která na Spectru v osmdesátkých a devadesátkých letech stačila. Kolem tebe létají různě velké cíle, občas se objeví něco jako power-up, a cíl je prostý — zůstat naživu co nejdéle.

Jenže ovládání tě pak srazí na kolena. Pohyb, střelba, může být to všechno na jedné straně klávesnice, nebo se na ní kloníš jak na psacím stroji. Hra to nechápe moc jasně, a tak strávíš prvních pět minut tím, že zjišťuješ, která klávesa dělá co. Grafika je typická spektrumovská — bílá a fialová hromada pixelů, která se jakoby hýbe. Zvuk z reproduktoru zní spíš jako kňučení než jako hudba. Něco tam je, ale chtělo by to více. Pohyb postav je lepkavý, střely letí bez větší energie. Prostě to všechno terčí bez elanu.

Co si z toho vezmout? Classic Axiens je případ hry, která měla potenciál, ale zůstala na polcestí. Nebyla zešeděná do nuly — některé střílečky na Spectru skončily ještě bídněji — ale ani si nezaslouží místo vedle klasik. Je to spíš kuriozita pro sbírače, kteří mají rád všechny curiosity. Nejde o to, aby byla úplně skvělá; jde o to, že ji tenkrát nikdo neznamenáván nekupoval.

Dnes si ji vezmi, jen když chceš zažít typický průměr spektrumovských střileček bez lesku a bez poleptu. Třeba si v prohlížeči najdeš emulovátor, dvě tři partie, a pak jej zapomeneš. To je přesně ta hara, která si to zaslouží.