CD-Man

Pac-Man přijel na PC dřív, než si většina lidí uvědomila, že vlastně chce hrát Pac-Mana na PC. CD-Man od Creative Dimensions z roku 1989 je přesně ten typ hry, který jsem jako kluk spustil, protože táta přinesl disketu od kolegy z práce, a pak jsem u ní ztratil celé odpoledne.

Základ znáte. Bludiště, tečky k sebrání, nepřátelé, kteří vás honí. CD-Man tohle jádro přebírá věrně, ale přidává vrstvu navíc — různorodá prostředí, klíče k odemykání uzavřených sekcí, rozházené bonusové předměty a různé překážky jako ploty nebo brány. Cíl zůstává prostý: vyčistit plochu a přežít. Jenže cesta k tomu je najednou o trochu košatější než jen jíst tečky dokola.

Ovládání je čisté, kurzorové šipky, žádné učení. Hra reaguje svižně a bludiště jsou navržená tak, abyste neustále balancovali mezi lákavým sebratelným předmětem v rohu a únikovou cestou zpátky. Ploty a brány přidávají taktický rozměr — dá se schovat, přečkat, nachystat si průchod. Jenže to nepřátelé vesměs taky vědí, takže útočiště je dočasné. Jednou ven musíte, a to ví každý, kdo si myslel, že za tou bránou bude bezpečno.

Co CD-Man dělal dobře v roce 1989, je i dnes jeho největší přednost: je to kompaktní, okamžitě srozumitelná arkáda bez jediné zbytečné vrstvy. Grafika je samozřejmě čtyřbarevná EGA záležitost — hranaté, ale čitelné. Zvuk ze speakeru nikoho neohromil ani tehdy. Zestárla tu hlavně ta část, kde hra spoléhá na naučení si rozmístění nepřátel nazpaměť, protože jejich pohyb občas působí spíš deterministicky než živě. Po pár hrách víte, kde vás čekají. To byl ostatně problém celého žánru.

Dnes CD-Man sedne tomu, kdo chce deset minut čisté, bezceremoniální zábavy bez tutoriálu, upsell obrazovky nebo achievementů. V prohlížeči přes DOSBox běží bez problémů a ta nostalgická jednoduchost je přesně to, co někdy chcete. Není to Pac-Man, ale nikdy o to nešlo. Je to poctivý klon z éry, kdy na PC ještě nikdo neříkal klon s pohrdáním.