Worm Attack

Gumový had, co se kouše do vlastního ocasu — tohle je Worm Attack na Spectru. Hra, která se nikde nechvástá autorem ani rokem vydání, což už sama o sobě budí podezření, že jde o něco mezi školnickým pokusem a domácí produkcí.

Jde o klasiku žánru snake — ovládáš červa, který roste s každým snímaným kouskem, a tvůj cíl je jednoduchý: nevraž se do zdi, nevraž se do vlastního těla, pokud možno ještě něco sežer. Hrací plocha je omezená, soupeř (nebo soupeři) se pohybují podle svých pravidel, a hra se postupně zrychluje. Na Spectru to znamená jednoduché čárkové grafiky a zvukový efekt, který zní jako když někdo tiskne tužkou přes papír.

Ovládání je bezbolestné — šipky, případně nějaké tlačítko pro změnu směru. Spectrum byl na věci, když šlo o arkádní jednoduchost. Problém je v tom, že Worm Attack nedělá s tím základním konceptem nic zvláštního. Nový pohled, originální mechanika, žádná z toho. Hraješ se, dokud se nepalmírs, pak si zahraješ znovu. Nějakou dobu to baví, ale nemůžeš se zbavit dojmu, že ses tu již připravil stejnou dobu někde jinde — na školním playgroundu s papírem a tužkou.

Charm spočívá spíš v atmosféře — v tom, že jsi týpek v devadesátkách s Spectem a copak si vypůjčil od kamaráda, který ji sám naprogramoval. Hra má tu ledabylou kvalitu domácího softwaru, který nikdy nezískal distribuci, jen se xeroxoval na kazety a koloval mezi havířovskými garáží. Dnes se na to koukat marně hledáš nějaký skrytý smysl nebo geniální design.

Když ji spustíš v emulátoru, překvapí tě, jak málo se za třicet let u arkádních her změnilo — a jak skvěle fungují ty opravdu dobré. Worm Attack není mezi nimi. Ale pro zábavu deseti minut a pro pochopení, jak si lidi v osmdesátkách a devadesátkách sami vyráběli své hry? Stojí to za to.