Black Hole

Rok 1993, polední přestávka, školní počítač s DOSem a hra, která se vejde na půl diskety. Black Hole od ParaGraphu není žádný epický dobrodružný projekt — je to logická hádanka, čistá a bez omluv, a přesně tak ji pamatuji.

Principem je manévrování kuliček po hrací ploše. Z okrajů zelené desky přijíždějí modré a červenorůžové kuličky a úkolem je postarat se o to, aby se nesrazily kuličky různých barev. Zní to jednoduše, a na prvních úrovních skutečně je. Pak tempo zrychlí a hlava začne pracovat přesčas.

Ovládání je přímočaré — herní plocha, příchozí kuličky, minimální rozhraní. Hráč reaguje a plánuje zároveň. Když se dvě kuličky různé barvy srazí, čtverec pod nimi zmizí a odkryje černou díru. Každá další kulička, která přes ni přejede, propadne. Díry se hromadí, plocha se zmenšuje a situace se komplikuje lavinovým efektem — tahle smyčka je jádro celé hry a funguje překvapivě dobře.

Co Black Hole tehdy odlišovalo, byl právě ten eskalující tlak. Nezačne to jako problém, ale skončí to jako problém. ParaGraph v té době vydával tituly orientované spíš na prostý přísun zábavy než na příběh nebo grafiku, a tohle do jejich portfolia přesně zapadalo. Grafika je strohá, zvuk minimální — Sound Blaster tu opravdu nemá co předvádět. Zestárlo to bez drama: hra nikdy nestavěla na technickém dojmu, takže ani dnes nepůsobí jako troska, spíš jako skica na papírovém ubrousku.

Dnes si Black Hole sedne každému, kdo má rád logické hry bez tutoriálů, nápověd a vaty kolem. Pět minut a víte přesně, o co jde. Dalších patnáct minut zjistíte, že to není tak snadné, jak to vypadalo. V prohlížeči přes DOSBox se spouští bez mrzení a hodí se přesně na ty chvíle, kdy chcete vypnout mozek od práce — a vzápětí ho zase zapnout, protože vám právě propadla polovina hrací plochy.