Battle Field

Víš, jak to bylo s hrami na Spectrumu? Měly jednoduchost, která lákala hráče přesně tam, kde měla — do akcí bez zbytečné nádhery. Battle Field patří k těm titulům, kde se výrobce snaží vměstnat co nejvíc do paměti osmibitového počítače, a výsledek je dost střízlivý.

Jde o jednoduchou střílečku, kde ovládáš nějakého vojáka či panáčka a střílíš na nepřátele různých druhů. Scéna se kolem tebe posouvá, případně se pohybuješ across landscape. Cíl je klasický — přežít vlny nepřátel, sbírat munici a soustředit se na to, aby se ti obrazovka neproplnila přívaly protivníků. Žádné geniální výmysly, žádné složité řešení — surová akceschopnost."

Ovládání je typicky spektrumovské: směrové klávesy pro pohyb, nějaká tlačítka pro střelbu. Řešivost je tu přímočará a rychlá. Překážky nejsou v pravidlech hry — jsou v tom, že chceš dosáhnout více bodů, a počítač ti to neustále komplikuje zvyšováním tahu. Grafika? Barevné čtverečky a puntíky, zvuk jsou jednoduché pípavé melodie. Nic skvělého, ale na svou dobu to fungovalo.

Battle Field si pamatujeme spíš jako jednu z těch her, která zaplnila volný disk u kamaráda na základní škole. Nebyla nejlepší, nebyla nejhorší — jen byla. Na pozadí let zůstala v paměti především jako svědectví o tom, jak tvůrci létů osmdesátých a devadesátých brali Spectrum vážně, i když možnosti byly mizivé.

Dnes ji zahrát znamená vrátit se k tomu, jak vypadala zábava bez grafických engine a bez tutoriálů. Je to kousek historie herního vývoje — ne remeslem, ale prostým čemsi, co lidi zplodili z toho, co měli po ruce. Pokud ti Spectrum připadá fascinující a chceš vidět, jak jednoduché mohly být nápady, je tu místo pro tebe.