Attack on Atlantis

Atlantida se neubrání. Kdyby měla počítač, asi by ho teď vypínala a přestala koukat na displej, kde se jí sypou nepřátelé na hlavu jako kobylky na políčko.

Attack on Atlantis je střílečka na ZX Spectru z éry, kdy se hry jménovaly přímočaře a obsah byl stejný. Hraješ typickou roli bezejmenného obránce, který se snaží zbavit Atlantidu invaze létajících a plazících se monster. Jde o jednoduchou vertikální akci — pohybuješ se sem a tam na spodku obrazovky a strílíš směrem nahoru, kde se postupně linula vlna nepřátel. Klasika starého konce devadesátek, kterou známe z tuctu podobných titulů.

Ovládání je to, co očekáváš — kurzorové klávesy na pohyb, další klávesa na střelbu. Nic vychytaného, nic zbytečného. Hra běží v charakteristickém spektrumovském čarnobílém grafickém módu, kde se jednotlivé prvky pohybují tím tempem, jaké si Spectrum mohlo dovolit. Není to rychlé, není to hladké, ale je to přehledné. Hlavní devatenáctka Spectri se vždycky týkala právě tohoto — když víš, co vidíš a kam stříláš, můžeš se soustředit na přežití. Výzvy se hromadí postupně, a není to o reflexu, spíš o čtení situace a tichu.

Myšlenkou byla zřejmě soutěž nebo získání skóre, které se posouvá nahoru s každou zničenou vlnou. Tohle bylo v osmdesátkách normál — dlouhé hraní bez konce, kde cíl znamená pouze vylepšit si číslo o pár bodů níž. Hra na Spectru funguje, zvuky jsou minimální, ale přesně ta tichá, téměř meditativní atmosféra je podstatou těchto tutoriálů akce.

Dnes se na ni podíváš spíš s sentimentem než z hladu po zábavě. Attack on Atlantis není špatná, ale není ani jedinečná. Je to jen další střílečka, která měla svůj čas a své příznivce. V prohlížeči si ji zahraješ kdyžtak na pár minut — ne proto, že by byla neuvěřitelná, ale proto, že ti przypomene, jak jednoduše se daly dělat vzrušující chvíle, když byla grafika abstrakcí a zvuk signálem.