Anillo, El

Nevím přesně, kdy El Anillo vyšel, ani kdo jej tvořil – Spectrum archiv to počítá mezi ty věci, které se někdy ztratí, než si jich všimne. Zato vím, že to existuje a stojí za to se na to podívat. El Anillo je puzzle hra, která tě nechá s minimem instrukcí vymýšlet, co se vlastně děje. Kreslené figurky se pohybují po obrazovce, předměty se découvají, něco se rotuje. Cíl? To se musíš domyslet sám, když sesběreš kousky logiky a zkusíš pospojovat, co se chová podle jakých pravidel. Na Spectru to není běžné – víc her tě vezme za ruku. Tady tě prostě vypustí a čeká, jestli přijdeš na to, co tě chce barevná geometrie naučit. Grafika je postavená na jednoduchých tvarech a barvách, jak se na osmibitu sluší. Příjemně to působí, nic v tom není zuřivé ani přeplácané. Ovládání je přímé – posouváš si svůj kousek, sbíráš věci, testují se hranice. Někdy se stane, co čekáš, někdy ne. To je právě to, kvůli čemu tu hru chceš – ona tě nutí koukat pozorněji, ne jenom šmátrám prst po klávese. Takovéhle hry se na Spectru moc nedělaly, přinejmenším ne často. Byla v tom režie a filosofie – hráč není malé dítě, kterému musíš ukazovat vítězný nápis po každém levelu. El Anillo se počítá do té kategorie, kde věříš člověku, že má mozek. Dnes je to spíš záchranka – v éře tutoriálů a blikajících šipek se vrátit k takové hře cítí jako vzduch. Pokud máš rád tišinu, logiku a tma plné možností, zkus si El Anillo pustit třeba v emulátoru. Není to hra o tom, že vítězíš – je to hra o tom, že rozumíš. Na Spectru je to vzácný pohled na to, jak by se hry mohly chovat, kdyby si jejich tvůrce mysleli, že nejsme všichni úplně pitomí. El Anillo: záhadná puzzle hra na Spectru, která si věří a od hráče chce inteligenci, ne návod