Computer Canasta

Když ses v osmdesátých letech díval na počítač hrající karty, věděl jsi, že jde o budoucnost. Computer Canasta jí měla být — digitální verze karetní hry pro samotáře, kterou si mohl zahrát každý, komu se nechtělo tahat kamarády k osmdesátistránkové učebnici pravidel.

Canasta patří do rodiny rummy her — skládáš sekvence a kombinace stejných karet, sbíráš body a snažíš se překonat počítač. Hra pochází z padesátých let a v osmdesátkách byla mezi starší generací pořád populární. Počítač jako protivník zní na papíře skvěle. V praxi to znamená, že proti sobě máš logiku naprogramovanou do pár kilobajtů.

Ovládání je zbytečně těžkopádné, jak si člověk z počítačů té doby pamatuje. Posun kurzoru, volba karty, potvrzení. Všechno trvá déle, než by muselo. Grafika téměř neexistuje — jsou to prostě čísla a symboly na černém pozadí. Stejně tak zvuk — pár pípnutí, nic víc. Hra funguje, pravidla respektuje, ale chybí jí to, co by tě nutilo vracet se: počítač hraje předvídatelně, příliš konzervativně, nebo naopak hloupě. Chybí tomu napětí, které by tam mělo být.

Computer Canasta je svědectvím o tom, jak ambiciózně se v raném PC věku přistupovalo i k takto speciálnímu žánru. Byla to experimentální plocha — zahrát si doma karty proti stroji bez kamarádů. Ale když to porovnáš s obyčejnými karetními hrami, které měl doma každý, vidíš, že jim počítač nemá čím konkurovat. Je to spíš kuriozita.

Dnes ji zkusíš hlavně kvůli archeologii. Pokud tě zajímá, jak staré počítače řešily zábavu v době před internetem a před nenasytným průmyslem mobilních her, Computer Canasta ti ukáže přesně to. Není špatná, jen je nudná jako dlouhá čekárna. Máš-li chuť si zahrát canastu, vezmi si karty. Máš-li chuť prozkoumávat starý počítačový software, tady je.