Z-Fred

Z-Fred je případ jedné z těch her, které se v devadesátkách válely v piratských sbírkách na kazetách a diskách a nikdo pořádně nevěděl, co to vlastně je. Spectrum hra bez zvučného jména, bez viditelného vydavatele, bez příběhu — jenom barevná čtvercová hlavička na černém pozadí a cílená výzva: udělej, co můžeš.

Podle toho, co hra nabízí, jde o jednoduchou logickou nebo akční úlohu — něco mezi sbíráním prvků a prováděním sekvencí. Spectrum měl tenkrát co dělat, aby vůbec počítal barvy a pohyb bezToastUP. Z-Fred se neusedává na vysoké koně. Hraje si na svém pískovišti se svými pravidly a předpokládá, že si s tím poradíš sám.

Co dělá hraní nepohodlným, jsou především omezení věku. Ovládání je přesné, ale bez náznaků — nenaučí tě nic, pokud nezačneš vyzkoušovat. Grafika je čtverečkovitá, zvuk skromný nebo vůbec žádný. Nejde o hru, která by tě vábila scenériu nebo příběhem. Jde o mechaniku, která buď funguje, nebo se frustrujete sami se sebou.

Z-Fred zůstává v paměti spíš jako fenomén přehlédnutý — jednoho ze stovek titulů, které vyprodukoval nekonečný Spectrum a které se pak ztratily v desetitisícových sbírkách ROM-ů. Moderní archivátoři si ji vezli s sebou víc ze sebeúcty než z lásky. Je to hra, která se nehlásá o nic extra a ani ji to netrápí.

Dnes si ji zahrát můžeš spíš z klíčové dírky — zajímavé jako otázka „jak to vlastně bylo" než jako zábava. Emulátor na počítači tě vezme semtam, ale vědět máš, že jde o artefakt doby, kdy měla hra třeba jen deset bytů kódu a musela obchodzet fyzikální zákony. Z-Fredovi to vůbec není cizí.