Xanagrams

Xanagrams — když se na Spektru pokusíš zahrát si slova. Vlastně nevíš, jestli je to hlavolam, nebo vzdělávací software, takže se ti to líbí ještě víc.

Jde o hru na bázi anagramů — máš slova rozházená, skládáš z nich nová, parchíš hlavu. Spectrum dostane úkol, ty odpovídáš. Není tu žádná pálivá zápletka, žádní vetřelci, žádné lajny kódu. Jenom ty a písmena. Zasazení? Praděj — obrazovka černá s bílými znaky, některé titulky v barvě, kdyby to ještě viděl úplně slepý.

Jak se to hraje? Zadáš odpověď přes klávesnici, Spectrum tě opraví nebo pochválí. Mechaniky jsou prostá — slož správný výraz, pokračuj dál. Není tu žádný replay value v dnešním smyslu, žádná soutěž s časem, žádný rating. Hraje se to jako cvičení z učebnice, která by si tě někdy vzala domů, kdyby byla interaktivní.

Takovéhle věci měly cenu v osmdesátkách a brzké devadesátce. Počítač jako učitel — to byl nápad. Dnes bys to slitovaně nazval casual learning, ale tehdy to byla budoucnost. Xanagrams patří k dlouhé řadě vzdělávacích titulů, které si nikdo nepamatuje a které se nemodly. Byla to ale poctivá práce — hra ti neosekává, pracuje korektně.

Zestárlo to jako všechno ostatní bez vize. Grafika? Žádná. Zvuky? Spekulační. Zábava? Záleží, jestli tě bavit slova. Když tě bavila před čtyřiceti lety, bavit tě budou pořád — mozek se mění pomalu. Když tě nebaví dnes, nebaví tě ani retroaktivně.

Xanagrams si zahrát můžeš, když tě zajímá, co zkoušeli dělat s Spektrem kromě her. Nebo když se nudíš a máš v sobě nadšení osmapadesátiletého knihovníka. Není to zlo, ale taky to není důvod vypínat ostatní věci.