The Wizard's Scrolls

Když si spustíš Wizard's Scrolls na Spectrumu, hned tě překvapí, jak málo ti hra řekne o tom, co vůbec dělat. Žádný úvod, žádný návod — jen černá obrazovka a pár bílých řádků textu. To je právě ten styl, kterému se zářily oči, když ses koukal na krabici s kazetou.

Jde o textovou adventure s prvky skrývaného světa — hraješ roli čaroděje, který se pohybuje prostředím psacího příkazu. Zadáváš, co chceš dělat, a hra ti na to zareaguje. Není tu pixel-art, není tu grafika — jen slova, která si máš představit. Rozluštění, jaké zvitky jsou schované v které místnosti, sbírání kouzel, snaha pokeřit se s nějakými nepřátelskými tvory — to je obsah, co se v ní odehrává.

Hraje se to pomalu. Zadáš příkaz, hra tě buď posune, nebo ti řekne, že to nejde. Frustrující je, když neznáš správnou syntaxi — hra rozumí jen určitým formulacím a pokud si je neossahneš, budí se v tobě pocit, že se s ní domlouvám špatně. Zároveň je v tom určitý půvab. Procházení tmou, neznámím, bez mapy, bez tutoriálu — musíš zkusmo. Pár minut a orientuješ se, pár minut víc a začneš chápat logiku světa.

V devadesátkách patřily textovky k nejtestnějšímu hraní — žádná brainless akce, jen myšlení. Wizard's Scrolls není majstrštykem žánru, ale je čistý. Bez vody, bez pokusů být něco, co by se líp kupovalo. Prostě ta stará škola, kdy si hra mohla dovolit tě ponechat bez návodu a věřit, že si poradíš.

Dnes k ní přistupuješ jinak než v té době. Víš, že existují lepší textovky, s lepšími příběhy a logičtějším ovládáním. Ale chvíli strávenou v Wizard's Scrolls nebudeš litovat. Je to jako koukat na černobílý krtvaltský film — víš, že není dokonalý, ale má v sobě něco, co moderní věci ztratily.

Stojí za to ji zahrát, pokud máš chuť na poctivou textovou adventuru bez zbytečného zdobení. V prohlížeči či emulátoru Spectra si ji pustíš za pár minut a budeš vědět, zda ti vyhovuje kódování světa skrz příkazy nebo ne. To je nejupřímnější kritika, jakou můžu dát.