TrainBall

Když si člověk vezme ovladač a místo toho, aby strílel nebo skákal, musí honit míč vlakem, ví, že se podsouváme do něčeho zvláštního. TrainBall z roku 1990 je přesně taková hra — logistická bláznivost na DOSu, kde se hraje na desce jako na kulečníku, jen že s lokomotivou místo táča.

Jde vlastně o puzzle ve stylu pinballu, jen s železnicí. Na desce jsou tratě, výhybky, různé objekty a vaše úloha zní prostě: rozhýbejte míč do správného místa pomocí vlaku, který se pohybuje po kolejích. Není to závod, není to akční hra — je to čistý hlavolam v reálném čase. Vlak můžete ovládat, měnit směr, a tím pádem ovlivňovat, kudy míč pojede. Deska má různé levely, každý s jiným rozložením a cílem.

Hraní je zpočátku matoucí, pak postupně zvědavostí koření. Ovládání je jednoduchý keyboard, respektive klávesy pro směr a akcelerace. Chvíli trvá pochopit fyziku — jak se míč chová, kde se zastaví, jak ho vlak odrážeje zpátky. Nejsou tu speciální efekty, jenom čárkovaná grafika, kterou dnes vidíš skrz tři páry brýlí, pokud chceš rozlišit kolejnici od pozadí. Ale to není chyba hry, to je čas — DOS měl své limity a tvůrci je brali jako výzvu. Zvuk je skromný, spíše decentní zvuky než hudba, kterou bys si pamatoval.

TrainBall není sláva, kterou bys neshledal v žádné retrospektivě. Ale tenhle kousek má něco, co se ztratilo — je to výmysl bez předchůdce, bez dělení na modní žánry. Nemůžeš to nalepit na seznam „nejlepších logických her devadesátek", ale právě proto si ji pamatuješ, když se na ni narazí.

Dnes si ji zahraji v prohlížeči, pokud mám náladu na něco, co mě nenutí být za nic odpovědný, jen abych přemýšlel. Není to hra na vyprázdnění mozku, je to spíš hra na rozehřátí. A když se mi stane, že míč skončí přesně tam, kde má, ten tichý zvuk splnění — to si člověk vezme s sebou déle než kdykoli jiný.",