Toi Acid Game

Když se v polovině osmdesátek descobil arcade automaty a domácí počítače začaly žrát vše, co se jim postavilo do cesty, rodilo se v těch číslicích ledacos zvláštního. Toi Acid Game je přesně takový kousek — někdo si řekl, že kombinace barevných kuliček, chemických reakcí a nervy drásajícího tempa bude přesně to, co lidem chybí. A zatímco ne všechno se trefilo, skvělost myšlenky tam je.

Jde o jednoduchou věc: vrhneš kuličky různých barev a snažíš se vyrušit řetězce stejnobarevných prvků. Kdykoliv eliminuješ dostatek kuliček najednou, spouštíš řetězovou reakci — odtud to jméno s kyselinou, která v domě zůstala. Hrací pole se postupně plní, čas se krátí a tlak roste. Není to revoluci, ale v záplavě klonů a déjà vu her je to originál, který se nedal lehce zkopírovat.

Ovládání je přímočaré — vybrání a vstřelení kuličky, nic víc. Grafika na DOS-u působí jakoColorAdo třídy počítačové hry, s tím žlutým, modrým a červeným, co se ti vrývá do očí, když koukaš na monitor přes dvě hodiny. Zvuk? Tam, kde by měl být, i když si ho ani nepamatuješ. Co zůstane, je rytmus: tuk-tuk-tuk-tuk, pryč jde sloupec, tuk-tuk, příšerná suspenze, zda se vstřelit právě teď nebo počkat. To je už na hranici mezi zábavou a mučením.

Hra byla zapomenuta, protože se narodila v čase, kdy si pamětí DOS-u všichni užívali, ale nikdo ji moc nechyběl. Komerčního úspěchu se nedočkala. Bylo to tichým krčením v rohu, kterému chvílí věnoval nejspíš jen několik zapálených hráčů — těch, co si rozuměli s tou přímou, bez vrzání zpracovanou zábavou.

Dnes ji najdeš v prohlížeči, a jestli tě zajímá, jak se hrálo, když ještě nebyly YouTube tutoriály a matchmakingové servery, je to pocta z tý doby. Není to hra, která ti změní život, ale je to poctivá střílečka na cíl, která se nezamyšluje nad žádným hlubším smyslem. Chceš ji hrát? Pusť si ji. Chceš ji zapomenout? Taky se nic nestane.