Summoning, The

Rok 1992, mám doma 486ku, na disku ještě doznívá Ultima Underworld a já spouštím The Summoning. Načítací obrazovka, temná hudba z Sound Blasteru — a okamžitě mi bylo jasné, že Event Horizon ví, co dělá.

The Summoning je izometrické RPG z pohledu shora, ideově navazující na DarkSpyre z roku 1990. Hrajete za potomka hrdiny, který tehdy zachránil svět před trojicí zlých bohů — a zdá se, že svět opět potřebuje zachránit. Rada, poslední organizovaná obranná síla proti přicházejícím hordám, vás přivolá magickým rituálem přímo do podzemní pevnosti. Odtud začíná sestup hluboko dolů, patro za patrem.

Mechanicky jde o klasiku svého druhu: real-time souboje s možností pauzy, správa inventáře, kouzla, pasti a hádanky rozeseté po chodbách. Ovládání myší je na rok 1992 slušně vytříbené — klikáte, útočíte, sbíráte, aktivujete. Hra nepodává ruku, manuál byl tehdy součástí zážitku a bez něj člověk bloudil víc než bylo zdrávo. Obtížnost je místy brutální způsobem, který dnešní hráč označí za nefér, ale tehdy jsme to brali jako standard. Nepřátelé respawnují, zásoby jsou omezené a rozhodnutí v inventáři bolí.

Co The Summoning odlišovalo od průměru, byla atmosféra. Temná, klaustrofobní, s výtvarným stylem, který nepůsobil genericky. Grafika zvládla vytvořit pocit skutečného podzemí — ne jen dlaždičkového bludiště. Hudba dělala přesně to, co měla: tlačila na nervy v těch správných chvílích. Dnes hra zestárla způsobem typickým pro žánr — rozhraní je těžkopádné, orientace v prostoru občas matoucí a tempo oproti moderním hrám kamenné. To ale zní hůř, než to ve skutečnosti je. Kdo DarkSpyre hrál a přežil, tady se bude cítit jako doma.

V prohlížeči přes DOSBox ji dnes dohrají spíš ti, kdo mají k éře osobní vztah nebo poctivě sbírají zapomenuté kousky žánru. Není to hra pro každého a ani se za to nestydí. Pokud ale máte chuť na pomalé, taktické RPG z doby, kdy vývojáři předpokládali, že si manuál přečtete, The Summoning je poctivě udělaná věc, která si zaslouží víc pozornosti, než se jí dostalo.