Recovery

Co se stane, když se autor rozhodne, že puzzle nemusí být hned jasné? Recovery na ZX Spectrumu vám hned tak neřekne, o co jde. Někdo vás někam vrhl, orientace je matoucí, a jedinou pomocí je, co máte v paměti a co postupně zjistíte. To je přesně typ hry, která v devadesátkách na emulátoru zapálila zvědavost — ne proto, že by byla bombastická, ale proto, že nikomu nic neříká.

Recovery je puzzle-adventure bez větších nálepek. Pohybujete se po obrazovkách, sbíráte předměty, řešíte logické zápletky. Hra není nijak krvavě lineární; co dělat dál, není vždycky jasné. To má svůj půvab, ale i svá klatba. Spectrum s jeho pixely a omezenou paletou vám hraje proti — někdy si nejste jistí, jestli je to zed, či část motivu. Texty, pokud vůbec existují, jsou minimální.

Hraje se to spíše jako průzum než jako maraton. Jednotlivé obrazovky nejsou nijak zápletitě animované; to není hra, která by vás unášela tempem nebo vizuálem. Každý krok je spíš experimentem — zkusíte jít vlevo, pak vpravo, vezete si svitko papíru a lístek, kterým si zapisujete, co jste už viděli. Ovládání je jednoduché, což je správně, protože intelektuální část potřebuje plnou kapacitu mozkových buněk.

V devadesátkách by tuto hru objevil především amatér, který nemá problém se nudou a neví, proč by měl být ráp grafiky. Recovery je typická věc — existuje, nikdo o ní zvlášť nepřemýšlí, ale když si jí všimnete, má v sobě něco, co vás zatáhne zpátky. Není to sice kvůli príbehu či akcím, ale proto, že jste ohroženi sami sebou a nevím, co dál.

Dodnes si ji můžete zahrát v emulátoru. Pokud vás baví opatrně postupovat neznámým prostředím bez návodu a bez návodu se koukat, co se semele, Recovery vám nedělá potíž. Není to hra na adrenalín ani na efekty. Je to hra na trpělivost a na zvědavost — typu, která dnes chybí a kdy se každá střílečka snaží vás chytit za uši v prvních čtyřech sekundách.