Ranadinn

Když se v osmdesátých letech rozhlédneš po poličce s diskety, najdeš tam obvykle buď slavné kousky, nebo kostky, které zůstaly zapomenuty v antikvariátu. Ranadinn je přesně ten typ hry, která by mohla skončit v obou kategoriích zároveň — závisí jen na tom, jaké máš nálady a jaké máš nároky.

Jde o klasické fantasy RPG, které tě posílá do dungeonu sbírat zlato, poražit monstra a sbírat zkušenosti. Nic revolucionáního, nic, co by se nevidělo už tisíckrát. Tvoje postava se motá po tmavých chodbách, bojuje s příšerami v textovém módu a sbírá kusy vybavení. Cíl? Dostat se co nejhlouběji a přežít. Jednoduchý recept, který v osmdesátkách fungoval bez otázek.

Hraje se to z pohledu prvního person, ale bez grafiky — jen text a číslice. Nacházíš se v místnosti, vidíš, co je tady, co se stane, když zaútočíš. Klávesnicí si vyvolávají příkazy, orientuješ se podle popisu. Jsou to pomalé chvíle, kdy čekaš, až si hra rozmyslí, jak těžkou ránu ti právě přichystal orc. Mechaniky jsou tuhé, bez velkého vychytávání — útok, obrana, kouzel, spotřeba magie. Práce spíš než zábava, ale v devadesátkách to byl právě ten druh hry, kterou sis koupal času mezi školou a sousedovic Commodorem.

Ranadinn se dnes jeví jako artefakt — důkaz, že ne každá hra musí být zábavou, aby měla smysl. Její přínos? Minimální. Grafika? Žádná. Příběh? Střízlivý. Ale měla své místo v řadě her, které právě definovaly, co RPG vůbec znamená. Na základní úrovni to byl zdroj inspirace, i když ne ten nejbrilantnější.

Dnes si ji zahrát můžeš v prohlížeči nebo emulátoru, ale musíš být připravený na to, že čekání mezi tahy ti bude připadat věčné a že zvuk bude jen elektronické cvrkání. Není to hra, do které se zaposloucháš a zapomeneš na čas. Je to hra, kterou hradeš proto, aby ses o ní později mohl podělit se starším kamarádem, kterému se to také líbilo. Nostalgie, nic víc. A to už se počítá za něco.