Ramparts

Když se na obrazovce Spectra objeví hrad a ty máš minimálně pět sekund na to, aby ti nevznikl v hlavě totální bordel, víš, že se chystá něco neobvyklého. Ramparts je střílečka na obranu pevnosti, která tě postaví do věže a nechá tě pálit na útočící nepřátele přímo z obrazovky — bez zdržování, bez menu, rovnou do akce.

Princip je jednoduchý jako důlní práce. Nepřátelé se přibližují zezdola, ty střílíš a čelikáš jejich palbu. Tvůj hrad se skládá z několika patrů nebo sekcí, každé s vlastní zdravotní stupnicí. Když některou část rozstřílíš, může se zhroutit — a pak se ti útok jen tak bez ní prostě neobejde. Jde o pořadí priorit na palbu, rozumné umísťování střel a zejména o to nepanikařit, když se z dolních řad znovu a znovu nahrnují nové vlny útočníků.

Hraje se to jednoduchou mechanikou — pohyb kurzoru, střelba, občas i nějaký bonus či zbraň, která ti pomůže vydržet déle. Ale jednoduchost je klam. Hra není milá. Tempo je tvrdé, chyby se trestají rychle a bez slitování. Není tu čas na chvilku klidu. Když si vezmeš čas navíc na cíl, jeden druhý střelec ti do doby doplní magazín v trupu. Spectrum verze to koušou všechny ty pixely — prostě není kde se skrýt.

V devadesátkách byla Ramparts přesně taková hra, kterou ses buď zbožňoval, nebo ji nechal. Chvála patří její bezprostřednosti a do značné míry i tomu, jak málo se snaží být "příjemná". Moderní hry se snažují být barevné a laskavé; tohle bylo střílení do tmy s vědomím, že každá chvíle váhání tě stojí postavení. Zestárkla? Samozřejmě. Paleta je šedivá, zvuky jsou jednoduché, animace minimální. Ale právě ta nezdobená přímočarost ji dodnes drží naživu jako kapsli z minulého století.

Když se ti dnes chce vybrat si zastarou střílečku bez zbytečného balastu, Ramparts tu ještě čeká. Není to hra pro ty, co si hledají pohodu — je to hra pro ty, co chtějí pocítit tlak a vědět, že pokud ustojíš vlnu útočníků, udělals opravdu něco, na co byš mohl být pyšný.