Puzznic

Když jsem si poprvé spustil Puzznic, čekal jsem něco jako Tetris na honu. Přišel jsem o iluzi pár minut poté, co se na mě valila první vlna úrovní.

Puzznic je logická hra od Taiwanu, kterou v devadesátkách vydávala Taito. Hraje se z nadhledu — na obrazovce se ti objeví mřížka plná barevných bloků, a tvůj úkol je jednoduchý: vymaž všechny. Blok zmizí, když ho vodorovně či svisle obklopíš stejnými barevnými kostičkami ze všech čtyř stran. Hrozivě prosté, zatímco nezačneš hrát.

Ovládání je na DOS-ku klasické: kurzorovka pohybuje tím, co se dá přesunout, Enter potvrzuje. Pohybovat můžeš libovolný blok v mřížce — ne jenom jednu věc, jak bys čekal. To je geniální prvek, protože z toho vyrůstá skrytá hloubka. V prvních úrovních si myslíš, že to je snadné. Pak přijde úroveň dvacet a zjistíš, že jsi zaseknutý. Blok potřebuješ někam přesunout, aby se kolem něj sešly správné barvy, ale cesta k němu je zablokovaná jiným barvám úplně cizím kusem. Jak do prdele ho tam dostaneš? Tady se logika začíná pálit.

Hra tě tlačí do zdi postupně, bez milosti. Není tu limit na časy, není tu blikání, které by tě stresovalo. Je tu jen tvá neschopnost vidět o šest tahů dopředu. Po pár hodinách přestaneš hrát v autě a začneš si ji dělat v hlavě — když čekáš na autobus, když si vaříš, když se koupeš. To je znamení dobré puzzle hry.

Grafika je tenkrát účelná, teď už spíš archaická. Zvuk? Minimalista. Barvy jsou ostré a čitelné, což je v puzzle hře podstatné. Není v tom žádná sláva, ale úkol splňuje.

Čtyřicátník, který si ji zahraje v prohlížeči, se asi zase vrátí. Ne proto, že by tě vtáhla nějakou příběhem — ten neexistuje. Vrátíš se proto, protože těch posledních pár úrovní tě nenechá být. A to je u logické hry jediná měna, která stojí za cokoli.