Pentagon

Obrazovka se rozsvítí a vidím bílý pentagram na černém pozadí. Nic víc. Nic míň. Pentagon je taková bizarní věc — hra, která ti řekne, že jsi v tajné americké vojenské budově, a pak tě nechá, ať si to zbytek domyslíš sám.

Jde o textovou adventuru na ZX Spectru, kde sis měl představit špionáž, infiltraci, snad i nějakou zápletku kolem vesmírných technologií nebo vojenských tajemství — klasika osmdesátých let. Ale v praxi se to hraje jako postupné psaní příkazů do terminálu a čekání, co se stane. Kdyby to bylo vytvořeno jako dialog s hrou, byla by to zajímavá věc. Takhle to je jen mrtvý text.

Mechanika je jednoduchá a zároveň frustrující. Napíšeš, co chceš dělat, hra ti odvětví možnost nebo ti řekne, že to nejde. Není v tom grafiky, žádné animace, žádná hudba. Jen zelené znaky na obrazovce. Pro někoho, kdo nosí vzpomínky na textové adventury, to může být nostalgické; pro ostatní to bude jako číst návod k použití bez obrázků. Čekání na odpověď hry taky není nejrychlejší — počítač si vezme svůj čas.

Pentagon je dnes zajímavý spíš jako artefakt doby, kdy se myslelo, že fantazie hráče je důležitější než vizuální zábava. V tom má pravdu. Ale bez dobrého písma, bez atmosféry, bez smyslu pro dramaturgii to zůstane cvičením v trpělivosti. Hra tě neuvede do světa, nenadchne věcí, co se kolem tebe děje. Je to chlad pro chlad.

Dnes si ji zkusíš spíš z archeologie než ze zábavy. Emulátor ZX Spectru je v prohlížeči dostupný, Pentagon tam běží bez problémů. Pokud tě zajímá, jak vypadala hraní před tím, než se pomalu narodily grafické adventury, je to svůj druh lekce. Ale ani tady si nemusíš nic pokazit — půlhodinku si ji projdeš, zdvihneš rameny a vrátíš se ke čemu normálnímu.