Nafta stříká, pískuješ si a všeš se, že to zvládneš. Oils Well je jednoduché — postavíš trubku z horní části obrazovky dolů k ropě, sebereš ji a jdeš dál. Tím skončila složitost.
Jde o arkádní puzzle, kde na obrazovce vidíš síť prázdných políček a musíš je naplnit kusy trubky. Pohybuješ se kurzorem, kladeš kousky jedním směrem najednou, a když se trubka propojí od vrtu k rezervoáru, nafta se nasaje a skóre přibude. Každý level má své rozměry a počet políček k vyplnění — začínáš v klidu, ale čím dál, tím více se akcelerace nárůstu obtížnosti počítá na psychiku.
Hratelnost je přímočará a lehce návyková. Zvládáš jednu úroveň, jdeš na další, vidíš malou změnu, lákavě si myslíš, že to bude stejně snadné — a pak tě hra umlátí. Fyzika pohybu kurzoru je přesná, bez výmluvy se nedá, takže když padneš, víš že jsi si za to může. Zvuky jsou minimální a jednoduchý obrázek, ale v tom je něco bezprostředního, co tě drží u obrazovky. Není tam nic, co by tě odvádělo.
Oils Well není zásadní hra, která by změnila svět arcade her, ale je to důkaz, že dobré puzzle nemusí být složité. Třeba inspiraci brala z jiných her stejné doby — není jasné, kdy přesně vznikla — ale sebrala si ten nejsilnější kus: nutkavost jedné více úrovně, jednoho lepšího skóre. Dnes je spíš kuriozita, příklad toho, jak se v raných osmdesátkách (nebo kdy to bylo) programovalo na PC jednoduše a bez zbytečných prvků.
V prohlížeči si ji zahraji, když chci pět minut bezhlava akcí bez příběhu a animací. Není to čerstvý vzduch, ale když ji spustím, vzpomenu si, jak tyhle věci seděly do počítače bez milosti a jak se tu čekalo, až se hra loadne. Oils Well tu čeká pořád. Bez výmluv.
old