Nectaris

Pamatuju si, jak jsem se v půlce devadesátek díval na hex mapu a přemýšlel, jestli ta jednotka vlevo nahoře zvládne ještě jeden útok, nebo ji nechám přespat kolo za terénním krytem. Nectaris byl přesně ten typ hry, který vás nechá dvacet minut zírat na obrazovku, než kliknete.

Nectaris pochází původně od japonského Hudsona, přičemž PC verze z roku 1995 vyšla pod hlavičkou Sunflowers. Jde o tahovou strategii zasazenou do vesmírného prostředí — jednotky se pohybují po hexagonální mřížce, svádějí boje o planety a základny, a celková atmosféra balancuje někde mezi vojenskou sci-fi a přísnou šachovou logikou. Žádné příběhy, žádné cut-scény. Mapa, jednotky, soupeř.

Hratelnost stojí na jednoduchém základu, který ale rychle odhalí pořádnou hloubku. Máte základnu, máte pár jednotek a máte soupeře, který přemýšlí podobně jako vy — jen s opačným cílem. Každá jednotka má jiný dosah, útok a obranu, terén hraje roli a pořadí akcí rozhoduje o vítězství i prohře v průběhu jediného tahu. Kdo jde do útoku bez rozmyslu, prohraje. Tahle hra vás to naučí rychle a bez omluv.

Co Nectaris dělalo zajímavým tehdy a co ho paradoxně drží při životě i dnes, je právě ta střídmost. Žádný barevný chaos, žádné stovky technologií k výzkumu. Jen čistá taktická konfrontace, kde každý tah má váhu. Samozřejmě, grafika patří do roku vydání a zvuky jsou přesně tak ambiciózní, jak byste od PC verze poloviny devadesátek čekali — tedy nijak zvlášť. Rozhraní dnes působí kosterně a hra vás nechá hádat některé herní mechaniky spíše zkoušením než vysvětlením.

Dnes si Nectaris sedne člověku, který má rád tahové strategie bez přívěsku sto hodin tutoriálu. Pokud vás baví, že jedna špatně umístěná jednotka rozhodne celou bitvu, tenhle titul vám to dá v koncentrované formě. V prohlížeči si ho zahrajete bez instalace a bez DOSBoxových bojů s konfigurací — a to je pro retro hru celkem vzácná výhoda.