Myla Di'Kaich

Když si Spectrum vypálí obrazovku tak agresivně bílou a žlutou barvou, víš, že se chystá něco zvláštního. Myla Di'Kaich není žádná známá pecka — v archivech ji prochází jen pár nadšenců — ale právě v této nejasnosti je její kouzlo. Hra bez viditelného vydavatele, bez jasného roku, víc mytologie než faktů.

Jde o nezařazeného hybrida, který se rozprostírá mezi logickou hádankou a aventurou. Tvůj hráč se pohybuje po obrazovce v relativně prázdném prostředí, kde je každý klik nebo pohyb smysluplný. Není tady šunkování, není tady zbytečná animace — jen ticho Spectra a tvoje rozhodnutí. Cílů se domýšlíš spíš než abys je viděl napsané, a to je právě ten druh obtížnosti, kterou dnes už najdeš jen v nejstarších logických hrách.

Hraje se to jednoduše, ale ne triviálně. Pohyb je pomalý, obrazovka je přehlídnutelná na pár sekund, a přesto tady někde tkví logika, kterou musíš proniknout. Žádné pokyny, žádné menu, jen ty a hra. Pro hráče zvyklého na tutoriály a podsvícené tlačítko bude to frustrace. Pro někoho, kdo si pamatuje, že Spectrum už tím, že se vůbec rozsvítil, vyhrál den, je to meditatívní zážitek.

Doba a původ této hry zůstávají zahaleny, a to je paradoxně její síla. Není to jedno z mnoha; je to zbytek něčeho, co by mělo cenu tříbit mozek. Neví se o ní skoro nic, což znamená, že každá složitost je překvapení. Nejde o grafiku, nejde o zvuk — Spectrum to stejně nedá — jde o to, jestli si na pět minut dokážeš poradit bez návodu.

Dnešní hráč si ji zahraje hlavně proto, aby prožil, jak se hrály hry, když se musely počítat každé byty paměti a design se rodil z omezení. Není to hra pro všechny a nebude jí. Ale pokud tě zajímá, jaký obsah se vešel do Spectra, když nápad byl prostší, a když se počítač choval víc jako puzzle než jako filmový plátno, najdeš tady odpověď.