Tetris s motorem a automechanikem — takhle to vypadá, když si někdo vezme nejznámější skládačku na světě a podstrčí jí pod kapotu vůz. Maxtris z roku 1993 není žádný geniální remix, ale poctivé dobové alternativě-quinté.
Hra si vezme jednoduchou premisu: místo barevných klínků padají součástky automobilů. Tvým úkolem je stavět vozy ze spadajících dílů tak, aby se sesunuly dolů a někde se složily v hotový vůz, který zmizí se skóre. Jde pořád o to stejné — rotuj, posouvej, čekej na tu správnou díru. Jen místo čisté abstrakce tu máš nažloutlé pixely na tmavém pozadí, které předstírají, že je to nějaké auto.
Ovládání je klasika DOS-erské doby: šipky a prostor, nic složitého. Hra běží v postupně rostoucím tempu, jak se zvyšuje úroveň. Zvuk? Pípáky, jako by z něj vytékala baterie. V tom je ale jistá čest — zvuky jsou upřímné a přímočaré, žádné předstírání. Vizuálně se to drží v tónu typického edukačního shareware, kdy autor zjevně věřil, že auto-Tetris bude návykový.
Dnes si Maxtris pamatujeme jako kuriozitu spíš než jako zásah do historie. Tetris byl dokonalý a zůstává dokonalý — pokusit se ho vylepšit tematickou kůží znamená většinou jen brzdit to, co fungovalo. Tady to platí dvojnásob. Hra není špatná, jen zbytečná. Byla by zajímavá především tomu, kdo chce víc poznat tu atmosféru devadesátých, kdy se do všeho cpalo nějaké téma, jak se dalo.
Kdo ji dnes hraje? Především archeolog emulátorů hledající netypické varianty známých her. Nebo člověk s nostalgiou na DOS a chutí podívat se, jak vypadal pokus o vzdělávací hru s automechanickým nádechem. V prohlížeči v DOSBoxu se spustí bez problémů — a po patnácti minutách víš, co se ty devadesátky snažily s Tetrisem dělat.
old