Představte si, že vás někdo zavře do knihovny a řekne: „Tady máš počítač, zjisti sám, kam patří knihy." V roce 1991 se to dělo opravdu - a takhle se rodila edukační hra od Pensylvánské univerzity.

Orientation to Van Pelt Library je vzdělávací navigační příběh, kterým vás provedou po reálné univerzitní knihovně. Nejde o zábavní park, ale o praktický tutoriál - máte za úkol porozumět katalogu, orientovat se v jednotlivých odděleních a naučit se, kde co ve skutečné budově najít. Je to vlastně simulátor hledání knih bez emocí a dramatiky, jen čistá informace ve vykresleném prostředí.
Hraní spočívá v pohybu po knihovně, klikání na objekty a čtení textů. Bez akčnosti, bez tlaku. Místy to připomíná biblickou chůzi prázdným chodbami - nudné. Ovládání je jednoduché až infantilní, grafika černá a bílá nebo jednobarevná, zvuk minimální. Ale to není chyba, je to záměr. Tenhle program neměl rozptylovat, měl učit. A v tom svém minimalismu má nějakou klidnou čest.
Dnes je to artefakt - vzácný důkaz, že v devadesátkách se edukační software bral vážně i na prestižních univerzitách. Není to hra, kterou si zahraješ pro potěšení. Je to kulturní relikt doby, kdy počítač sloužil především k předávání faktů, ne ke zábavě. Pro dnešního hráče to bude poměrně jedovatá zkušenost - černé pozadí, nulová motivace, žádný gameplay.
Kdo by si ji měl zahrát? Historici počítačové kultury, fanoušci edukačního softwaru nebo sadisti, kteří se chtějí podívat, jak vypadala vzdělávka bez GUI a bez grafických ambic. Pro ostatní je to otázka vydržet, ne rozlehlého zážitku.