Když se v devadesátkách objevil někde na diskete starý klon Space Invaders, věděl jsi, že jde o věc, kterou znáš zpaměti. Tohle není oficiální verze — to víš hned podle neohrabaného titulku a grafiky, která by propadla i ve druhé polovině osmdesátek. Jde o domácí přepis, který si někdo nadělal v TurboPascalu nebo C a vyházel na internet, aby ho ostatní mazáci okopírovali.
Hra je, o čem víš — střílíš ze spodu obrazovky na řady cizích útočících shora. Hmaté se přesunují vlevo a vpravo, pomalu se spouštějí nižer, a když se dostanou dolů, je konec. Občas se objeví bonus vpředu. Systém má desítky let, neexistuje tu žádná složitost. Cíl je pořád stejný: přežít co nejdéle, střetit se se stresem rytmu a nástupem všech. Nic víc, nic míň.
Ovládání je přímočaré — šipky a spacebar, bez zbytečností. Hra ale trpí tím, co trpěly všechny domácí klony té doby: zvuk je buď žádný, nebo bolestivý, grafika je pixelová bez šarmu a tempo cítí křehce. Hitboxy nejsou přesné. Když se to hraje, vidíš, proč původní arcade byla geniální a toto je jen stín. Není to hledaná zábava pro přesnost, spíš cvičení v trpělivosti.
V devadesátkách měl takový klon aspoň nějaké oprávnění — lidi si chtěli zahrát klasiku bez jejich drahého automatu. Dnes už ne. Pravý Space Invaders si zahraješ kdekoli, bez chyb a s korektním zvukem. Tohle vydání zůstalo jen historickou zvědavostí, archiválem toho, jak počítačoví fanoušci dělali rukama, když neměli nic lepšího.
Pokud sbíráš retro kuriozity nebo chceš vidět, jak vypadala domácí kopie v nejnižší kvalitě, je to zážitek. Pro běžné hraní to ale není cesta. Není to špatné tím, že by pokusilo — je to špatné tím, že to není potřeba. Dnes už nemáš důvod trpět touto verzí.
old