I Can't Believe It's Not Bomberman

Název je vtip, jaký si dneska běžně dovolí kdejaký nezávislý vývojář, ale v roce 1999 to bylo úsměvné rýpnutí do tehdy populárního Bombermana. Hra se místo sázky na slávu originálu rozhodla jít vlastní cestou — což ji sice zachránilo před právním Armagedonem, ale zároveň odsoudilo k anonymitě.

Jde o klasickou akční hlavolamovou hru, kde bloudíš po mřížce a řídíš vlastní exploze. Pokládáš bomby, které odpálí všechno ostatní — bariéry, nepřátele i tebe samotného. Cíl je prostý: přežít a jít dál. Mapky jsou malé a je jich několik desítek; kombinuješ v nich načasování s logikou.

Ovládání funguje přesně tak, jak má — kurzorové klávesy, mezerník na bombu. Nic navíc, ale nic to nekazí. Problém je obsah. Hra si myslí, že je vtipná už tím, že existuje, a přibije tě k jednomu cyklu: běž, polož bombu, čekej. Prvních pár úrovní je v pořádku, pak se to začne opakovat. Grafika je prostá — postavičky jako hříbky, zvuky jako z Commodore 64. To není klad ani zápor, je to prostě DOS devadesátek.

Kdybys jí dnes věnoval čas, nijak by tě neurazila. Není zlá, není rozbitá, ale chybí jí důvod, proč by ses k ní vracel. Bomberman měl charisma, tenhle klon má jen mechaniku. Už když vyšla, stála ve stínu originálu a jeho lepších variant. Čas jí nepřidal.

Pokud se nudíš a máš chvilku, můžeš ji zkusit přes web. Je to jednoduchý zábavný průměr — hřích si ji pustit není, ale nadchne málokoho. Hodí se jako memento toho, jak dlouho si Bomberman držel svou kouzelnou formuli. Když už ji jednou někdo vynalezl, klonování nestačí.