Hard Cheese

Cheese. V osmdesátkách bylo na Spectru všechno, jen ne sýr, který by se dal ovládat. Hard Cheese to měnit neměla být, ale podařilo se jí být jedním z těch titulů, které si člověk zahraje a pak se ptá, proč vlastně vůbec existuje.

Jde o puzzle platformer, kde skáčeš po levelu a sbíráš věci, které vypadají jako sýr, nebo vlastně nevím přesně, co to je — grafika Spectru k tomu nehrnula. Herní plocha má několik pater, překážky, nepřátelské objekty a cíl, kterého se máš dostat. Klasické schéma osmdesátkových her na osmibitu, nic revoluční, nic co by bouchlo.

Ovládání není nijak speciální — pohyb, skok, sbírání předmětů. Co tě ale hned chytne za krk, je fakt, že hra není nijak intuitivní. Hitboxy fungují divně, skoky mají podivnou fyziku a včas nepochopíš, co se vlastně děje a proč ses zřítil z úrovně, kterou sis myslel, že jsi přešel správně. To není náročnost, to je tření. Grafika je klasická atari-style barva na barvu bez detailů, a zvuky — když tady nějaké jsou — patří spíš k nočnímu můru než k zábavě.

Hard Cheese je přesně ta hra, kterou fandové Spectru čekali pět minut a pak zapomněli. Není zle, není hrozně, je prostě bez výrazné osobnosti. Není to Manic Miner, není to Jet Set Willy, není to ani slušná kopie něčeho lepšího. Existuje si tam sama pro sebe, bez ambicí a bez pozornosti.

Dnes si ji zahrái jenom když máš náladu tykání s kódem tehdejších domácích vývojářů a chceš pochopit, proč se někteří programátoři Spectru stali legendami a jiní zůstali úplně zapomenutí. Je to jako koukat na vzorky — historické zajímavé, zábavné nikoliv.