Fred's Fan Factory

Fred si prý buduje továrnu na ventilátory a je rád. Aspoň to vypadá z tohoto Spectrumu, který se tvářit chce být něco mezi puzzle a akcí, ale spíš se motá bez jasného cíle, jako neseřízený motor. Je to hra, kterou si dnes nikdo nezavolá do party, ale na Spectru devadesátkách měla svůj okřídlený smysl.

Jedná se o jakousi logickou hru se zbytky arcade akcí, kdy se pohybuješ po herní ploše, sbíráš věci a snažíš se splnit nějaký účel — typicky pro období, kdy si nikdo s hráčem nechtěl moc vysvětlovat, co vlastně dělá. Systém ovládání je jednoduchý, grafika se drží v řádu těch méně vydařených pokusů o animation — skákavá, neklidná, bez grácií. Zvuky jsou přítomny, ale víc ruší než těší. Prostě to, co od některých Spectrum her čekáš.

Hratelnost není katastrofa, ale ani zázrak. Pohybuješ se po obrazovce, sesbíráš něco, udělej to znovu — mechanika, kterou znáš z tisíce jiných her téhož typu. Po chvíli si všimlneš, že hra nemá žádný progres, v němž byš cítil smysl. Je to spíš občasný čas zabití, ne něco, kvůli čemu byš si Spectrum vůbec zapínal.

Fred's Fan Factory nebyla průlomová ani v devadesátkách. Patří mezi ty hry, které prošly kolem, zanechaly po sobě pár nálepek na magnetofonech a zmizely z paměti. Dnes už existuje jen jako kuriozita — důkaz, že ne každá hra na Spectru byla zlatá, a že se i tam válely průmyslové hry bez ambic.

Pokud se chceš vrátit na Spectrum a chceš něco bez pretenze, co tě nudí přesně tak dlouho, jak dlouho chceš, je tady čekající. Emulátory ji hrají bez problémů. Jinak si vezmi spíš něco s duší — Manic Miner, Jetpac, Sabotage. Fred bude spokojený, až si ho dejchš pokoj.