Tic Tac Toe

Počítač hraje proti tobě křížky a kolečka. To je všechno, co Tic Tac Toe potřebuje, a taky všechno, co dostaneš. Jde o dos-ovskou implementaci hry, která nebyla vůbec ničím nová už v osmdesátých letech — původní tris je starší než počítače samy.

Pravidla znáš — devět polí v mřížce tři krát tři, první kdo postaví řadu tří svých symbolů, vyhrál. Tvůj protivník je počítač a hraje to bez chyby, takže když hraješ optimálně, vždy to skončí remízou. Nebo to počítač vyhraje, když uděláš chybu. Nic víc, nic míň.

Grafika? Čáry a znaky na černém pozadí. Zvuk? Žádný. Hra je tak primitivní, jak jen být může, a právě v tom je její podivná upřímnost. Není tu žádného zbytečného okrasku, žádné inteligentní UI, jen nudná kalkulace. Ovládání je archaické — zadáváš číslo políčka od jedné do devíti. Hraje se takhle stovky let, protože jednoduše lépe nejde.

V devadesátkách se tímto programy učili studenti — bylo vidět, jak počítač myslí, jak se rozhoduje. V dnešních webech se Tic Tac Toe hraje v prohlížeči líp, rozhodně hezčím rozhraním. Tahle dos-ovská verze už není ani nostalgie, spíš artefakt, odpověď na otázku „jak by vypadala nejjednoduší hra, když máš k dispozici jen command line a ASCII znaky?"

Zahrát si ji dnes má smysl jen když te zajímá, jak se programovalo v osmdesátkách — nebo když chceš vidět, že i to nejprimitívnější může hrát perfektně. Nic dalšího tady není a nebude. Počítač tě nepředvede nějakou fintou, hra nemá žádný háček. Je to jako koukat, jak počítač řeší soustavu rovnic — funguje, ale zábavné to není.